Život po životě - osobní zkušenosti a zážitky nejmenované Američanky (úryvek)

 Tuto obdivuhodnou knihu autorka věnovala:

 

"Světlu, mému Pánu a Spasiteli Ježíši Kristu,

jemuž vděčím za všechno, co mám.

On je tím, kdo je mi oporou;

bez něho bych padla.

 

Mému báječnému manželovi Joeovi, který je živoucí

„skálou“, z níž jsem čerpala sílu a odvahu.

 

Mým osmi dětem: Donně Marii, Cheryl Ann,

Glennu Allenovi, Cynthii Carol, Josephu Leeovi,

Stewartu Jefferymu, Thomasu Brittonovi a Betty Jean.

Oni jsou „solí” mého života.

 

A konečně, ne však nakonec, mým osmi

vnoučatům: Kurtovi Andrewovi, Jessice Elizabeth,

Zacharymu Brittonovi, Natalii Kathleen, Stephanii

Leigh, Andree Megan, Jennifer Leanne a Keoně Marii.

Tito maličcí jsou drahokamy v mé koruně".

 

(0)

Poděkování

 Mé největší uznání a láska patří mému manželovi. Nebýt jeho důvěry ve mě a jeho lásky, nikdy bych tu­to knihu nedokázala napsat. Vykonával většinu prací na počítači a zároveň mi dával rychlokurz obsluhy PC. Na­víc, bez ohledu na vlastní zájmy, upravoval můj ruko­pis. Jedl polotovary a nosil bílé košile o jeden den dé­le, abych mohla trávit více času u klávesnice. Miluji tě, drahoušku. Děkuji !

 

Lásku a uznání věnuji své drahé přítelkyni Nancy Carlisleové, jejíž srdce překypuje láskou nejen ke Spa­siteli, ale ke každému na potkání. Nancy mě naučila, jak projevovat lásku mnohem otevřeněji. Prokázala své nadšení, s nímž pomáhá druhým i tím, že se mnou trá­vila bezpočet hodin, cestovala se mnou na besedy, na­slouchala znova a znova vyprávění o tom, co jsem za­žila. Nikdy ji to neunavovalo, stále mě podporovala a dodávala mi odvahu pokračovat v práci. Nancy byla první, kdo mi v roce 1987 pomáhal vytvořit kostru té­to knihy. Nikdy ve víře v mé schopnosti nezakolísala. Ani tehdy, kdy jsem své prvotní pokusy vzdala, abych mohla pečovat o svého těžce nemocného otce až do je­ho smrti v červenci 1991.

 

Jsem samozřejmě zavázána také Jane Barfussové, kte­rá třikrát navštívila moji přednášku a na základě toho napsala článek „Duchovní svět“, jenž pojednával o mých zážitcích blízkých smrti. Její práce doslova ob­letěla celý svět. Díky jejímu článku jsem se setkala s mnoha zajímavými lidmi, kteří mi dodávali odvahu dokončit tuto knihu a zacházet do větších podrobností.

(1)

Předmluva

 Z knihy V náruči světla jsem se dozvěděl o zážitcích blízkých smrti víc než kdykoli předtím. A to jsem se de­set let zabýval právě studiem těchto zážitků, rozhovo­ry s dětmi i dospělými, kteří přežili klinickou smrt. V náruči světla není jen vyprávěním o úmrtí během ope­race a opětovném návratu do života. Je to vlastně kni­ha o smyslu života. Vzpomínám si na chlapce, který po­té, co překonal zástavu srdce, řekl rodičům: „Musím vám prozradit nádherné tajemství - stoupal jsem po schodech do nebe.“ Ten hoch ještě nedokázal vysvětlit, co tím myslí. V této knize se ukrývá stejně úžasné ta­jemství. Není to tajemství života po smrti, ale tajemství o životě.

 

Zážitky blízké smrti jsou ve skutečnosti prožitkem umírání. Všichni jimi jednou projdeme, až budeme umí­rat, ať bohatí či chudí, vrazi nebo světci. Myslíval jsem si, že po smrti prostě vstoupíme do temnoty, a tím náš život skončí. Jako lékař na jednotce intenzívní péče jsem měl možnost vidět umírat mnoho dětí a dospělých, ale přesto jsem neviděl jediný důvod, proč bych měl svůj názor změnit. Až v rozhovorech s pacienty, kteří přeži­li klinickou smrt, jsem se dozvěděl, že umírání je často radostná a duchovní záležitost. Na konci života na nás nečíhá temnota, ale spíš milující světlo - světlo, o němž jedno dítě řeklo, že „má v sobě spoustu hezkého“.

 

Zážitky blízké smrti nezpůsobuje nedostatek kyslíku v mozku, účinek léků nebo psychický tlak vyvolaný strachem ze smrti. Téměř dvacet let vědeckého výzkumu dokázalo, že tyto zážitky jsou důsledkem přirozeného a normálního procesu. Dokonce jsme určili oblasti moz­ku, které nám tyto zkušenosti umožňují. To znamená, že zážitky blízké smrti jsou naprosto reálné a nejedná se o halucinace. Jsou stejně skutečné jako jiné lidské schopnosti, stejně skutečné jako matematika či jazyky.

 

Před osmi lety moje výzkumná skupina při Washing­tonské univerzitě a Dětské nemocnici v Seattlu publiko­vala tyto poznatky v časopise Americké asociace dět­ských lékařů. Ačkoli výzkum opakovaly vědecké týmy na celém světě, včetně Floridské univerzity, Dětské ne­mocnice v Bostonu a Utrechtské univerzity, lidé jeho přínos stále nechápou. Naše společnost naneštěstí do­sud nepřijala ty poznatky o procesu umírání, jež se po­dařilo odhalit v posledních dvou desetiletích. Zoufale potřebujeme sami sebe naučit, že jsme bytosti duchov­ní stejně tak jako biologické stroje. Tolik společenských problémů, jako je krize zdravotní péče a důstojného umírání, kult spotřebnosti, který ničí naši ekonomii, ná­rodní ostuda - ženy a děti bez domova, vyrůstá z ne­dostatku chápání duchovní podstaty nás všech, v mnoha ohledech závislých jeden na druhém.

 

V náruči světla nás učí, že naše vlastní životy jsou dů­ležité a mají svůj význam. Vždy znovu a znovu mě ohromí, když ti, kteří se ocitli v božském světle, přiná­šejí jednoduché a krásné poselství: „Láska má moc nej­vyšší... Láska musí vládnout... Své okolí si vytváříme svými myšlenkami... Jsme posláni na Zemi, abychom žili plný a bohatý život, nacházeli radost ve svých vý­tvorech, zažívali neúspěch i úspěch, používali svobod­nou vůli. Zkrátka abychom rozvinuli a rozšířili svůj ži­vot: Betty se nevrátila z klinické smrti s grandiózními úkoly, jako je založení nové církve či zázračné léčení, ale spíše s prostým poselstvím lásky. Smyslem zážitků blízkých smrti je připomenout nám pravdu, kterou všichni známe, ale zapomněli jsme ji: „Existujeme, aby­chom se navzájem milovali. Jsme, abychom byli laska­ví, tolerantní a šlechetně si pomáhali.“

 

Kniha je skutečnou učebnicí zážitků blízkých smrti. Je napsána jako jednoduchý a krásný příběh, kterému může každý porozumět. Nikdy jsem neprožil zážitek blízký smrti, dokonce ani žádný duchovní zážitek, kte­rý bych dokázal pojmenovat. Byl jsem dost skeptický ke zkušenostem těch, kteří se mi se svými prožitky svěřo­vali. Určitě je poučením pro člověka, který chce pocho­pit, co znamená být mimo své tělo nebo jak může být smrt příjemná. Kniha Betty Eadieové popisuje jednotli­vé fáze zážitku vynikajícím jazykem, který dokáže pře­klenout tajemno; činí neznámé srozumitelným.

 

Na začátku umírání autorka cítila, jak její tělo slábne. Potom: „... jsem ucítila nával energie. Skoro jako by ve mně něco vybouchlo. Můj první pocit byl, že jsem svo­bodná. Na tomto zážitku nebylo nic nepřirozeného.“ Pak se setkala se strážnými anděly, s jejichž pomocí se snažila pochopit důležité okamžiky svého života a také vztah k vlastní rodině. Pomáhali jí při umírání. Vstou­pila do tmy a cestovala tmavým tunelem. „Napadlo mě, že musí vést tam, kde je údolí stínů smrti,“ říká. „Ještě nikdy jsem necítila takový klid.“

 

Ve svém vyprávění odpovídá na otázky týkající se zá­žitků blízkých smrti, které mi lidé léta kladli, ale na něž jsem nedokázal odpovědět. Betty popisuje, jak se jí před očima odvíjel celý pozemský život. Ovšem nesoudili ji ostatní, ale spíš ona sama. Vysvětluje význam a příčiny některých negativních zážitků blízkých smrti a proč ně­které lidi tyto zážitky hluboce znepokojují. Osvětluje problém, proč je život často tak těžký a proč zlé věci potkávají hodné lidi. Objasňuje, proč se předčasně ze­mřelí tak často nechtějí vrátit do svého těla. „Nepohodl­ná tíha a chlad těla jsou nesnesitelné,“ tvrdí. „Po radost­né duchovní svobodě jsem se opět stala vězněm těla.“

 

Betty nepotkal zážitek blízké smrti jenom v dospělos­ti, byla na něj díky své zkušenosti připravena z dětství. Děti mají prosté a čisté zážitky blízké smrti, protože ne­jsou ovlivněny náboženstvím a kulturou. Nepotlačují tyto prožitky tak, jak to často dělávají dospělí. Nečiní jim potíže přijmout duchovní význam setkání s Bohem a ostatní souvislosti. Nikdy nezapomenu na pětiletou holčičku, která mi plaše prozradila; „Mluvila jsem s Je­žíšem a byl ke mně velmi milý. Řekl mi, že ještě nena­stal čas, abych zemřela." Děti si zážitky blízké smrti pa­matují mnohem častěji než dospělí. Pokud jimi projdou v dospělosti podruhé, jejich zkušenost bývá výjimečně silná a celistvá.

 

Autorka nám připomíná, že význam zážitku blízké­ho smrti tkví v tom, co nás učí o životě. Teprve před několika staletími jsme se rozhodli, že v člověku není duch - a proto po smrti není žádný život. Tato myšlen­ka vedla jednoznačně k nepřirozenému strachu ze smr­ti, který proniká naším životem a brání nám žít život plně. Betty mluví o tom, že umírání je duchovní zále­žitost; nicméně v nás nechce vyvolat touhu zemřít, ale žít život mnohem celistvěji. „Teď už vím, že to byl vlastně Bůh,“ říká. „Už nevěřím na univerzální sílu... vidím milující bytost, která vytvořila Vesmír...“

 

Jedna dívenka mi vyprávěla, že když zemřela, uvě­domila si, že žije nový život. Vysvětlila mi, že i když slyšela v nedělní škole o nebi, vlastně v ně nevěřila. Až když zemřela a opět se vrátila do života, získala pocit, že: „Už se nebojím smrti, protože teď o ní vím trochu víc.“ Nechtěla znovu skonat, ale pochopila, že „život je na žití a světlo je na potom.“ Ptal jsem se jí, jak ji její zkušenost změnila. Nadlouho se odmlčela a potom od­pověděla: „Je příjemné být k ostatním příjemná.“

 

V náruči světla obsahuje stejné poselství; „Pokud jsme k druhým příjemní, budeme prožívat radost.“ Betty se ptala Ježíše: „Proč jsem to nevěděla už dřív ?“ Odpo­věď zněla: „Abys mohla prožít štěstí, musíš poznat smutek.“ Toto jednoduché pravidlo změnilo mé chápá­ní života. Vždyť to jsem vlastně od dětství slýchal. Uvě­domil jsem si, jak mě Bettyina kniha ovlivnila. Změnil jsem se a cítil potřebu znovu navázat na prosté pravdy, které jsem znal, ale přehlížel.

 

Betty, rodilá americká indiánka, navštěvovala v dět­ství internátní školu. Před budovou se skvěl velký ná­pis: Bez představivosti lidé hynou. Naše společnost ztrati­la pochopení pro vlastní duchovní víru a pohled do bu­doucnosti. V důsledku toho vznikl ďábelský zmatek, který jsme vytvořili z umírání. Proto pacienti odcháze­jí ze života ukryti v nemocnici v chladné společnosti přístrojů. Vždy by měli být obklopeni příbuznými a přáteli. Zapomněli jsme jak umírat. Smrt už netvoří součást našeho běžného života. Zároveň jsme také za­pomněli, jak žít. Joseph Campbell, přední mytolog, prohlásil, že mnoho našich současných problémů, od drogových závislostí až po násilí ve městech, pochází přímo z našeho nedostatku duchovního vidění. Zapo­mněli jsme, že naše obyčejné životy mají duchovní vý­znam.

 MUDr. Melvin Morse

 (2)

První noc

 Něco není v pořádku. Můj manžel Joe odešel z ne­mocničního pokoje před několika minutami, ale už mám neblahé tušení. Budu v noci sama, sama v před­večer jedné z největších bitev svého života. V hlavě se mi začaly objevovat myšlenky na smrt. Takové věci mi už léta nepřišly na mysl. Proč jsou teď tak neodbytné ?

 

Byl večer,18. listopadu 1973. Přijali mě do nemocni­ce, abych podstoupila operaci dělohy. Protože mi bylo jedenatřicet let, porodila jsem sedm dětí a jinak jsem se těšila vynikajícímu zdraví, odhodlala jsem se dle léka­řovy rady k operaci. Můj muž i já jsme byli s tímto roz­hodnutím spokojeni. Co se týče operace, neměla jsem pochyb o správnosti své volby, ale znepokojovalo mě něco jiného, něco nedefinovatelného.

 

Za roky našeho manželství jsme odděleně trávili noc jen výjimečně. Snažila jsem se vybavit si rodinu a zvláštní blízkost, kterou jsme spolu prožívali. Ačkoli jsme měli šest dětí (sedmé zemřelo jako miminko), vlastně jsme je nedokázali nechat samotné. Dokonce i když jsme se mohli jít bavit, zůstávali jsme doma. A tak nám děti naše „schůzky“ plánovaly samy. Občas pro nás připravily večeři, rozsvítily svíčky v obývacím pokoji a zapálily oheň v krbu. Obvykle jsme mívali i správnou hudbu - možná ne takovou, jakou bychom si vybrali sami, ale rozhodně bezvadnou. Vzpomínala jsem na večery, kdy nám děti servírovaly čínská jídla na ozdobeném kávovém stolku a připravovaly velké pol­štáře, abychom si na ně sedli. Potom ztlumily světla, daly nám pusu na dobrou noc a s halasem běžely na­horu do svých ložnic. Měli jsme pak s Joem pocit, že jsme našli kousek nebe na Zemi.

 

Vzpomínala jsem na to, jak šťastná jsem byla ve spo­lečnosti bytosti tak chápající a milující, jakou byl Joe. Vzal si v práci týden dovolené, aby se mnou mohl být předtím, než půjdu do nemocnice a chtěl se mnou zů­stat další týden, až mě pustí domů. On a naše dvě nej­starší dcery, kterým bylo patnáct a čtrnáct let, už plá­novali krásnou večeři na Den díkůvzdání.

 

Zlé tušení mě dusilo víc a víc. Možná to zavinila tma v pokoji, ta hrozná tma, které jsem se jako děvče nauči­la bát. Snad měly ty neblahé pocity kořeny v jiné udá­losti, která se mi přihodila v nemocnici před mnoha le­ty a která ve mně stále vyvolávala pochybnosti a nejis­totu.

 

Když mi byly čtyři roky, rodiče se rozvedli. Otec ří­kával, že „oženit se s indiánkou bylo snad to nejhorší, co mohl tehdy běloch udělat“. On, světlovlasý napůl Skot a napůl Ir, si vzal za manželku čistokrevnou přís­lušnici kmene Siouxů. Jako sedmé dítě z deseti jsem té­měř neměla možnost poznat své rodiče před rozvodem. Matka se vrátila do rezervace a otec odejel ke svým ro­dičům do města. Šest z nás tehdy umístili do Katolické internátní školy.

 

První zimu ve škole jsem dostala hrozný kašel a po­řád jsem měla zimnici. V jedné ložnici nás spalo čtyři­cet. Pamatuji si, že jsem jednou v noci vklouzla do po­stele své starší sestry Joyce. Ležely jsme spolu a plaka­ly - já v horečkách a ona strachem o mě. Když nás řá­dová sestra na noční obhlídce objevila, odvedla mě zpátky do mé vlhké a studené postele. Joyce se ji sna­žila přesvědčit, že jsem nemocná, ale marně. Nakonec mě třetí noc odvezli do nemocnice.

 

Lékař diagnostikoval černý kašel a oboustranný zá­pal plic. Přikázal ošetřovatelce, aby zavolala rodičům. Pamatuji se na jeho slova, že pravděpodobně nepřežiji noc. Ležela jsem v posteli a jen hořela. Přepadl mě po­cit, jako bych se potápěla do spánku a zase se z něj vy­nořovala. Náhle jsem ucítila na hlavě ruce. Vzhlédla jsem a uviděla ošetřovatelku, která se nade mnou sklá­něla. Pročísla mi vlasy prsty a řekla: „Vždyť je to ještě dítě.“ Nikdy ten laskavý hlas nezapomenu. Zachumla­la jsem se hlouběji do pokrývek a cítila teplo a spoko­jenost. Její slova mě uklidnila. Klidně jsem zavřela oči a zase usnula.

 

Probudila mě lékařova slova: „Už je pozdě. Ztratili jsme ji.“ Přetáhli mi přikrývku přes hlavu. Byla jsem úplně popletená. Proč bylo pozdě ?  Otočila jsem hlavu a rozhlédla se po místnosti, i když jsem měla na obli­čeji deku. Pokoj se mi nezdál ničím zvláštní. Viděla jsem doktora a sestru vedle své postele. Koukala jsem se kolem a všimla si, že se najednou rozjasnilo. Nemoc­niční lůžko mi připadalo větší a mě napadlo: Vypadám v té velké bílé posteli jako malý hnědý brouk. Lékař odešel a já si uvědomila přítomnost někoho jiného ve své blízkostí. Náhle jsem už neležela v posteli, ale v ně­čí náruči. Vzhlédla jsem a uviděla muže s krásným bí­lým plnovousem. Díval se na mě. Jeho vousy mě fasci­novaly. Jako by se třpytily světlem, které z nich vychá­zelo. Zasmála jsem se, zabořila do té bílé nádhery prsty a omotala si pramínky kolem prstů. Cítila jsem se u něj naprosto klidná a šťastná. Jemně mě houpal a kolébal ve svých pažích. I když jsem nevěděla, kdo to je, ne­chtěla jsem ho už nikdy opustit.

 

„Začala zase dýchat !“ vykřikla sestra a doktor vběhl do pokoje. Ale byla to jiná místnost. Převezli mě do vel­mi tmavé komůrky. Bělovousý pán zmizel. Koupala jsem se v potu a měla jsem strach. Lékař rozsvítil a do­pravili mě zpátky do původního pokoje.

 

Když přijeli rodiče, oznámili jim, že mě skoro ztrati­li. Slyšela jsem to, ale vůbec jsem tomu nerozuměla. Jak mě mohli ztratit, když jsem tady celou dobu byla ?  By­la jsem šťastná, že se zase vidím s rodiči, s lidmi, kteří mě znali a milovali - jako ten pán s bílým plnovousem. Ptala jsem se, kdo to byl a kam šel. Rodiče ovšem ne­chápali, o čem to mluvím. Vyprávěla jsem jim, jak dok­tor řekl, že je příliš pozdě a o tom muži s bílým svět­lem ve vousech, který ke mně přišel a držel mě na ru­kou. Neodpověděli. Nikdy. Tento zážitek mi v dětství poskytoval útěchu a stal se oázou lásky. Vzpomínky ni­kdy nevybledly Pokaždé, když jsem si to vybavila, pro­žívala jsem znovu stejný pocit klidu a štěstí jako v jeho náruči.

 

Teď jsem se ve tmě pronikající do pokoje snažila ty­to vzpomínky přivolat. Od těch dávných dnů, kdy jsem byla odtržena od rodičů, se bojím tmy. Zase jsem osa­měla ve tmě a prožívala ty divné pocity Zdálo se mi, že v pokoji krouží Smrt. Naplnila mé myšlenky a usíd­lila se v mých představách. Smrt. Smrt a Bůh. Ti dva se zdáli být navždy spojeni. Co na mě čeká na druhé stra­ně ?  Kdybych zítra zemřela, co bych objevila ?  Věčnou smrt ?  Věčnost s pomstychtivým Bohem ?  Nebyla jsem si jistá. A jaký je Bůh ?  Jen jsem doufala, že není takový, jak nám ho líčili v církevní škole.

 

Dodnes si dokážu vybavit detaily první školní budo­vy s mohutnými cihlovými zdmi a tmavými, studený­mi místnostmi. Řetěz odděloval chlapeckou část od dív­čí a kolem školy byl plot. Uzavřeli nás před světem i před sebou navzájem. Stále si pamatuji to první ráno, kdy odvedli mé bratry do jedné budovy a mě a sestry do druhé. Nikdy nezapomenu na tu hrůzu v jejich očích, když se za námi naposled ohlédli. Cítila jsem, že mi asi pukne srdce.

 

Mě a mé dvě sestry přivedli do malé místnosti, kde nám ustřihli vlasy a chemicky nás odvšivili. Potom kaž­dá dostala dvoje šaty. V jedné barvě na první a v dru­hé na následující týden. Tyto uniformy měly pomáhat odhalit případné uprchlíky Moji nejstarší sestru Thel­mu, které jsme říkali Švíca, poslali do oddělení pro star­ší dívky. Ten první večer jsme se s ostatními děvčaty se­řadily a odpochodovaly do ložnice. Postavily jsme se k postelím a čekaly, dokud se neozvala píšťalka. Na po­vel jsme se rychle svlékly a uložily, řádová sestra zhas­la světlo a zamkla pokoj zvenčí. To, že jsem zamčená v té velké a tmavnoucí místnosti, mě vyděsilo. Ve tmě jsem s hrůzou čekala, co bude, až mě nakonec přemohl spánek.

 

V neděli musely všechny děti do kostela, což po­skytlo mně a mým sestrám možnost uvidět na druhé straně kaple bratry. Jak jsem se tu první neděli probo­jovávala shlukem děvčat, abych vypátrala své bratry, dostala jsem ránu do hlavy. Otočila jsem se a spatřila dlouhou tyč zakončenou gumovým míčkem. Jeptišky tento nástroj používaly k usměrňování našeho chová­ní v kostele. Tehdy poprvé a ještě mnohokrát potom jsem ho pocítila na vlastní kůži. Protože jsem stěží chápala, co znamená zvonění a kdy si mám kleknout, dostávala jsem holí často. Ale mohla jsem tak aspoň koutkem oka zahlédnout bratry a to stálo za všechny utržené rány.

 

Učili jsme se o Bohu a dozvěděli jsme se spoustu vě­cí, které by mě vůbec nenapadly. Říkali nám, že my, In­diáni, jsme neznabozi a hříšníci. Věřila jsem tomu. Předpokládala jsem, že řádové sestry jsou v božích očích něčím víc. A taky jsme se učili, že jsou tady, aby nám pomáhaly. Moje sestra Thelma dostávala často vý­prask krátkou hadicí a potom musela ještě trestající jep­tišce poděkovat, jinak dostala znovu. Věřila jsem, že právě ony jsou vybrané služebnice boží a začala jsem se Boha hrozně bát. Všechno, co jsem se o něm učila, ten strach ještě umocňovalo. Zdál se mi zlostný, netrpě­livý a velmi mocný, což znamenalo, že mě může třeba zničit či poslat v soudný den přímo do pekla - nebo i dříve, pokud bych mu zkřížila cestu. Doufala jsem, že tohoto Boha z internátní školy nikdy nepotkám.

 

Podívala jsem se na velké nástěnné hodiny. Od Joeo­va odchodu uplynulo jen pár minut. Pouhé minuty. Sla­bé světlo nad umyvadlem stačilo vytvořit tmavé stíny, které se mi zjevovaly před očima jako noční můry z mi­nulosti. Snad se mi splašilo myšlení. Pobízená osamě­lostí se moje mysl proháněla zákoutími dávných vzpo­mínek. Musela jsem nad tím získat kontrolu, abych se dokázala uklidnit. Jinak bude tato noc nekonečná. Plně jsem se soustředila a snažila se přijít na jiné a hezčí myšlenky.

Rozzářil se paprsek světla.

 

Brainardskou indiánskou školu vedli wesleyanští me­todisté. Nikdy nezapomenu na nápis, který jsem si prv­ní den přečetla na velké tabuli před budovou: Bez před­stavivosti lidé hynou. Samozřejmě jsem si myslela, že to je určeno nám, Indiánům, abychom se naučili, jak se dí­vat do budoucna. Tuto myšlenku možná ještě posílil ná­pis, který jsem zahlédla ve městě: Indiánům a psům vstup zakázán.

 

Brainardská škola pro mě znamenala lepší zkušenost než ta předcházející. Žili jsme v příjemné, méně formál­ní atmosféře a učitele pobyt mezi studenty těšil. Nauči­la jsem se, že Bůh neznamená pro všechny lidi totéž. Místo o zlostném a pomstychtivém Bohu, jehož jsem znala z minulosti, nám vyprávěli o bytosti, která se ra­duje z našeho štěstí. Při pobožnostech lidé často vykři­kovali amen a aleluja. Chvíli trvalo, než si člověk na je­jich náhlé výbuchy zvykl. Ačkoli jsem poznala, že exis­tují různé pohledy na Boha a rozličné způsoby jeho uctívání, myslím, že jsem byla stále přesvědčená, že Bůh, až se před ním po smrti objevím, potrestá právě mě.

 

V létě jsem navštěvovala luteránský i baptistický kos­tel a příležitostně i Armádu spásy. Nepřipadalo mi nej­důležitější, kterou církev navštívím, ale skutečnost, že tam vůbec jdu. S dospíváním moje zvědavost na Boha rostla. Pochopila jsem, že to on hraje v mém životě hlavní roli. Dokud jsem nedospěla, neměla jsem jasno, jaká ta role je a jak mě ovlivňuje. V modlitbách jsem prosila o odpověď; ale Bůh mě asi neslyšel. Má slova jako by se rozplývala ve vzduchu. Když mi bylo jede­náct let, sebrala jsem odvahu a zeptala se naší vycho­vatelky - řádové sestry, jestli opravdu věří v Boha. Zdá­lo se mi, že jestli někdo opravdu ví, tak je to ona. Místo odpovědi jsem dostala pohlavek. Pak se na mě osopila, jak se vůbec opovažuji pochybovat o jeho existenci. Při­kázala mi pokleknout a modlit se za odpuštění. Její pří­kaz jsem splnila, i když mi bylo jasné, že se kvůli ne­dostatku víry dostanu do pekla. Vždyť jsem zpochyb­nila Boží existenci. Byla jsem skálopevně přesvědčená, že mi nikdy neodpustí.

 

Později toho léta jsem přijela k otci a zažila něco, co mě ochromilo hrůzou. Jednou večer jsem odhrnula zá­věsy v okně vedle své postele a vleže jsem pozorovala hvězdy a mraky na obloze. Od dětství to byla moje zá­liba. Náhle mě upoutal paprsek bílého světla, který vy­cházel z mraku. Strachy jsem zcepeněla. Světlo se po­hybovalo ze strany na stranu, jako by po někom pátra­lo. Domnívala jsem se, že Ježíš podruhé sestupuje na zem. Křičela jsem ze všech sil, protože jsem se učila, že se podruhé vrátí v noci jako zloděj, spravedlivé odve­de s sebou a hříšníky spálí. Otec mě hodiny konejšil, než jsem se konečně uklidnila. Nakonec mě přesvědčil, že jsem viděla světlo reklamy na slavnost, která se mě­la v městě konat. Tehdy jsem se setkala poprvé v živo­tě s reflektorem. Zatáhla jsem závěsy a na nějaký čas jsem od pozorování hvězd upustila.

 

Moje pátrání po skutečné přirozenosti Boha pokračo­valo. Pamatuji se na návštěvy kostelů různých církví a na memorování mnoha částí Nového zákona. Začala jsem tíhnout k myšlence, že po smrti zůstane duše a tě­lo v hrobě až do vzkříšení. Přijde Kristus a spravedliví opustí hroby, aby ho mohli následovat. Často jsem na to musela myslet a děsila se vlastní smrti a temnoty, která bude následovat.

 (3)

Tma houstne

 Závěsy na oknech nemocničního pokoje byly teď za­tažené. Udělala jsem to já ?  Znovu jsem se podívala na hodiny. Skoro jsem vstala, abych se přesvědčila, jestli jdou. Vypadalo to, že se zastavil čas. Potřebovala jsem si s někým popovídat. Třeba se na mě přijde podívat ošetřovatelka anebo ještě lépe - zavolám domů. Natáh­la jsem se pro telefon. Za chviličku začal zvonit a Don­na, naše patnáctiletá dcera, zvedla sluchátko. Hned se mě zeptala, jestli jsem v pořádku. Bylo úžasné slyšet účast v jejím hlase. Odpověděla jsem, že je všechno pri­ma, že se jen cítím trochu osamělá. „Táta ještě není do­ma,“ prozradila mi. Srdce se mi zastavilo. Tak strašně jsem s ním chtěla mluvit. „Mami ? Je ti dobře ?" zeptala se mě. „Ano, je mi fajn,“ ubezpečila jsem ji. Ale chtěla jsem říct: Prosím tě, pošli ho zpátky !  Dostaň ho sem tak rychle, jak jen dokážeš !  Mé obavy vzrůstaly.

 

Uslyšela jsem v telefonu vzdálené hlásky: „Chci mlu­vit s mámou !  Hele, dej mi telefon !  Řeknu to tátovi !“ Ty zvuky domova mi zlepšily náladu. Trvalo půl hodiny, než jsem popřála každému z dětí dobrou noc. Zavěsila jsem a okamžitě na mě samota padla jako deka. Pokoj se zdál tmavší a vzdálenost mezi nemocnicí a naším do­mem mi připadala snad miliony kilometrů a ne jen z jednoho konce města na druhý. Rodina pro mě zosob­ňovala celý můj život a fakt, že nejsem s nimi, mě dě­sil a bolel. Ale jak jsem myslela na každé z dětí a sa­mozřejmě i na manžela, začala jsem se cítit lépe. V té chvíli by mě nikdo na světě nedokázal přesvědčit, že za pár hodin mi bude úplně jedno, jestli se ještě někdy objevím doma. Co víc, že budu prosit, abych se k nim nemusela vracet.

 

Vždycky jsem si myslela, že manžel a děti mi nako­nec nahradí rodinu, kterou jsem v dětství tak postráda­la. Slíbila jsem si, že až se vdám a založím vlastní ro­dinu, stane se mým prvořadým zájmem a nejbezpečněj­ším útočištěm. Přísahala jsem sama sobě, že budu své­ho muže milovat a zůstanu s ním v dobrém i zlém. Na­še děti se budou moci vždycky spolehnout na to, že spolu zestárneme.

 

V patnácti mě poslali zpátky k mamince. Otec si myslel, že dospívající dívka má žít s matkou, ne v inter­nátní škole nebo s ním. Matka také potřebovala něko­ho, kdo se bude v době, kdy je v práci, starat o její nej­mladší dítě. Takže mě vzali ze školy a zůstala jsem do­ma, abych pečovala o nejmladší sestru. Protože jsem s ní trávila celé dny, litovala jsem se, zvláště když jsem vídala děti, jak jdou ráno do školy a odpoledne se vra­cejí. Sice jsem si ještě zcela neuvědomovala, co pro mě bude v budoucnosti vzdělání znamenat, ale určitě mi scházela společnost přátel a sourozenců. Během krátké doby jsem nabyla dojmu, že svatba a vlastní rodina je jediným únikem z této situace. Cítila jsem, že se můj soukromý život podřizuje potřebám druhých a že nemám právo na osobní štěstí. Chtěla jsem mít vlastní oblečení, vlastní postel, vlastní domov. Chtěla jsem mu­že, kterému budu moci věřit. Někoho, kdo mě bude mi­lovat bez ohledu na to, co nás v životě potká.

 

Není divu, že jsem se beznadějně zamilovala do chlapce ze sousedství a brzy se za něj vdala. Otec byl zásadně proti, ale já jsem žila s matkou, která mě v tom podporovala. Bylo mi patnáct a moje představy o po­třebách skutečné rodiny byly velmi naivní. Naše nedo­spělost a naprosto rozdílné životní cíle způsobily, že jsme se po šesti letech rozvedli. Sen se zhroutil a já jsem cítila, že moje do hloubi zraněná duše bude potřebovat mnoho trpělivosti a lásky, než se vzpamatuje. Přesto jsem nikdy svého nevydařeného manželství nelitovala, protože jsem za jeho trvání porodila čtyři nádherné dě­ti. Nejprve se narodila dvě děvčata - Donna a Cheryl, potom chlapec Glenn. Nejmladší dcera Cynthia náhle zemřela, když jí byly tři měsíce.

 

Na vánoční taneční zábavě jsem se v témže roce, kdy jsem se rozvedla, seznámila s Joem. Sloužil na letecké základně nedaleko Rena v Nevadě, kde jsem tehdy ži­la. I Joe byl rozvedený. Čím víc jsem ho poznávala, tím víc společného jsem nacházela. Prožil podobné dětství jako já, také toužil po pevném rodinném svazku. Zdá­lo se, že se k sobě hodíme. Dokonce i moje děti chtěly, aby žil s námi. Možná zprvu víc než já. Zanedlouho jsme se vzali.

 

Od začátku to vypadalo příliš dobře, než aby to by­la pravda. Joe v sobě měl něhu, s jakou jsem se dříve nesetkala. Byl k dětem neuvěřitelně trpělivý, ale přesto dostatečně přísný. Děti jeho lásku opětovaly. Praly se o to, kdo ho první uvítá u dveří, když se večer vracel z práce. Od prvního okamžiku pro ně byl Joe „táta“ ­a to v každém ohledu.

 

Vůle žít spolu a naše dospělost se staly tím „lepid­lem“, které nás drželo po celé ty roky pohromadě. Stě­hovali jsme se z místa na místo a museli se těmto změ­nám přizpůsobovat i v soukromém životě. Slíbili jsme si, že věci vždycky nějak vyřešíme a udržíme rodinu pohromadě bez ohledu na to, kolik nás to bude stát. Rodina byla na prvním místě, vlastní zájmy byly dru­hořadé.

 

V červenci 1963 Joea převeleli na leteckou základnu v texaském San Antoniu. Počítače se teprve začínaly prosazovat a Joe vedl výuku programování. Během na­šeho čtyřletého pobytu v Texasu se narodili dva chlap­ci - Joseph a Stewart Jeffery.

 

Žili jsme si jako v pohádce. Koupili jsme nové auto i dům s klimatizací. Děti měly spousty oblečení a já jsem mohla zůstat doma a starat se o ně a o domácnost. Cítila jsem se vskutku požehnaná. Bezpečí a radost, které jsem teď prožívala, byly na hony vzdálené poci­tům v internátní škole, osamělosti dětství a nepovede­ného manželství. Ale stále mi něco scházelo.

 

Modlila jsem se pravidelně, nicméně můj vztah k Bo­hu byl odtažitý a plný strachu. Věděla jsem, že občas splní mé prosby - jako třeba po rozvodu. Tehdy jsem se modlila, abych našla někoho, kdo mě bude milovat a pomůže mi s výchovou dětí. A on mi přivedl Joea. Věřila jsem, že Bůh existuje a miluje své děti bez ohle­du na svoji zjevnou pomstychtivost, ale neměla jsem ponětí, jak boží lásku zapracovat do svého vlastního ži­vota nebo jak ji osvětlit dětem. Probírala jsem tuto zá­ležitost s Joem a navrhla jsem mu, abychom chodili do kostela. Můj nápad ho moc nenadchl, hlavně kvůli je­ho zkušenostem, které ho vedly ke ztrátě iluzí, co se ná­boženství týká. Respektovala jsem jeho názor, ale nepře­stala jsem hledat cestu, jak vnést do rodiny silnější ná­boženské cítění. Zašli jsme do několika místních koste­lů, ale protože nás ani jeden neuspokojil, nakonec jsme toho nechali. Mnoho let jsem zůstávala v otázkách ná­boženství nejistá.

 

Sestra mi svým příchodem přetrhla myšlenky. Měla s sebou prášky na spaní, ale odmítla jsem je. Mám totiž odpor skoro ke všem lékům. Můj strach jde tak daleko, že si zřídka vezmu i acylpyrin a raději snáším bolesti hlavy nebo nachlazení. Ošetřovatelka tedy odešla a ne­chala mě napospas vzpomínkám. V úplné noční samo­tě se moje mysl upřela k operaci, která mě za pár ho­din čeká. Bude všechno v pořádku ?  Mnohokrát jsem slyšela o lidech, kteří zemřeli přímo na operačním sto­le. Nepotká mě to také ?  Vybavovaly se mi obrazy růz­ných hřbitovů. Viděla jsem náhrobní kameny a kříže na krku kostlivců v rakvích. Udivovaly mě pohřební rituá­ly, o kterých jsem slýchala v dětství. Snažila jsem se při­jít na to, proč mrtví mají křížky. Aby ukázali Bohu, že jsou světci ?  Nebo je potřebují hříšníci jako ochranu před pekelníky ?  Ovládaly mě stále stísněnější pocity. Tma mě tížila tak, že jsem zazvonila na ošetřovatelku.

 

„Máte po ruce ty prášky ?“ zeptala jsem se jí, když ve­šla. Zmateně se na mě podívala a potom mi podala tab­lety. Spolkla jsem je a poděkovala. Zhasla světlo a za­vřela dveře. Za chvilku jsem začala být ospalá. Pomod­lila jsem se a záhy usnula.

 (4)

Druhý den

 Ráno přišlo rychle, světlo se prodíralo kolem okrajů závěsů. Operace měla proběhnout v poledne. Buď mo­hu vstát a několik hodin pročekat, nebo si dopřát ten luxus a spát dál. Pořád jsem se ještě cítila otupená práš­ky, možná i vyčerpaná strachem a úzkostí z poslední noci. Jak ranní světlo projasňovalo pokoj, pomalu jsem se uvolnila a zavzpomínala na svůj poslední pobyt v nemocnici. Strach minulé noci byl ničím ve srovnání s tehdejšími hrůzami. Tentokrát aspoň vím, co se bude dít.

 

Joe odešel v roce 1967 od letectva, a tak jsme vybíra­li z mnoha nabídek, které dostal z civilního sektoru. Po­čítače se staly novým průmyslovým oborem a jeho zku­šenosti v dané oblasti mu umožňovaly nastoupit tam, kam on bude chtít. Všichni společně jsme se rozhodova­li, ve které části Spojených států chceme žít. Nakonec jsme si vybrali severozápad, kde bylo místo u velké le­tecké a kosmonautické společnosti. Zdálo se nám, že i místní podnebí bude příjemným kontrastem k horkému a suchému klimatu v Texasu. A navíc to nebylo da­leko od místa, kde žil můj otec se svou manželkou.

 

Krátce po přestěhování jsem přišla do jiného stavu. Takové překvapení nás nepotěšilo. Protože nám připa­dalo, že máme dětí právě dost, abychom je mohli po­řádně uživit, používali jsme antikoncepci. Navíc šest tě­hotenství mé tělo dost oslabilo a lékaři mi další dítě ne­doporučovali.

 

Ve třetím měsíci jsem několikrát dostala křeče a krvá­cela jsem. Lékaři mě připravili na to, že asi potratím. Díky tomu a dalším komplikacím došli k závěru, že o dítě brzy přijdu. Protože krvácení nepřestávalo, vza­li mě na týden do nemocnice. Čekali jsme na spontán­ní potrat. Brzy se ukázalo, že marně, a jeden z lékařů mi doporučil umělé přerušení těhotenství. Tvrdil, že po­kud dítě donosím, bude pravděpodobně tělesně posti­žené. Neměla jsem důvod mu nevěřit. Probrali jsme to s Joem a rozhodli se pro operativní zákrok.

 

Den před plánovanou operací mě v nemocnici pro­hlédla jiná skupina lékařů a s potratem také vyslovila souhlas. Už na odchodu poslední lékař prohodil: „Ne­chápeme, jak se tam ten chlapík pořád drží.“ Zamrazi­lo mě a blesklo mi hlavou: Nedělej to. Musíš to dítě do­nosit. Ono se chce narodit.

 

Joe za mnou přišel večer do nemocnice. Vyprávěla jsem mu, co jsem slyšela a snažila se vysvětlit, proč mám pocit, že to dítě máme mít. Probírali jsme problé­my s mým těhotenstvím a jaké trápení znamená mít po­stižené dítě. Ani jednomu z nás se to nelíbilo, ale vědě­la jsem, že bych nedokázala žít s vědomím, že jsem si to malé nenechala. Joe se mnou souhlasil. Později jsme se setkali s lékaři a vysvětlili jim své pocity a pohnut­ky. Ohromilo je to. Tvrdili, že se poškozený plod musí odstranit a že by moje řešení žádný lékař neschvaloval. Oni samozřejmě také ne.

 

Druhý den mě propustili z nemocnice. Hledala jsem lékaře, který by se o mě postaral. Nakonec jsem našla mladého muže, který právě začal po několika letech strávených u letectva provozovat  soukromou praxi. Dí­ky společné minulosti cítil k Joeovi jistou sounáležitost a souhlasil, že mě přijme za pacientku. Vyslovil určitou naději, že dítě bude žít. Ovšem bál se, že se nenarodí s kompletně vyvinutými končetinami. Nařídil mi klid na lůžku a přidal seznam příkazů, jimiž jsem se měla řídit.

 

Joe a děti byli úžasní. Starali se o domácnost a já jsem trávila dny studiem. Dokončila jsem střední školu. Jak měsíce utíkaly, datum porodu se blížilo a můj strach stá­le vzrůstal. Připravili jsme děti na možnost, že se mi­minko narodí deformované či bez nějaké části těla, že může i zemřít. Navzájem jsme se s Joem snažili uklid­nit tím, že jsme si připomínali mé pocity, které vyvola­la lékařova věta o tom chlapíkovi, který se pořád drží. Tehdy ještě otcové nesměli k porodu a já jsem nedoká­zala snést představu, že budu tohle dítě rodit sama bez Joea. I když nemocniční personál souhlasil s jeho přítomností na sále, obávali se možné Joeovy reakce. Ozná­mili mu, že i v případě, že omdlí nebo se mu udělá špat­ně, budou se věnovat především mně. Musel podepsat prohlášení, že za něj nenesou žádnou odpovědnost.

 

Do porodnice mě přijali 19. června 1968. Tak strašně jsem se bála, že jsem se úplně klepala. Joe stál na sále vedle mě, držel mě za ruku a hladil po hlavě. Měl na sobě zelenou halenu a tvář zahalenou jako lékaři. Sna­žil se mě pohledem svých šedomodrých očí utěšit, ale podle pohybu roušky jsem uhádla, že je stejně vyděše­ný jako já. Když porod začal, propletli jsme si pevně prsty.

 

Jakmile se dítě narodilo, podívala jsem se porodníko­vi přímo do očí. Okamžitě jsem poznala, že měsíce stra­chu a obav byly zbytečné. Položil mi dítě na tělo, abych je mohla držet. Joe i já jsme si miminko rychle prohléd­li od hlavy k patě. Rozplakali jsme se. Náš syn byl tak dokonale zdravý jako žádné jiné dítě na světě. Samo­zřejmě jsem si hned uvědomila, že se mi měl narodit a že i on sám to strašně chtěl.

 

I když bych své rozhodnutí nikdy nezměnila, toto tě­hotenství mě hodně vyčerpalo. Během příštích pár let jsem trpěla řadou problémů a lékař mi proto doporučil odstranění dělohy. Po důkladném rozmýšlení a poradě s Joem jsem se rozhodla řídit se doktorovou radou. Určili mi termín operace.

 

Teď; ráno před operací, přišla jiná sestra a dotkla se mě, aby mě probudila. Chtěla mi totiž dát injekci, abych usnula a mohli mě připravit na operaci. Že mě probu­dila, abych zase usnula, mě pobavilo. Asi bych se tomu zasmála, ale už jsem cítila účinek injekce - v žilách se mi rozlévalo teplo. Za chvilku pravděpodobně přišel lé­kař, protože jsem slyšela jeho hlas: „Už je připravená ?“ Pak jsem se ponořila do tmy.

 

Přišla jsem k sobě až odpoledne. Můj operatér stál u postele a ubezpečil mě, že se zákrok zdařil a že se bu­du brzy cítit fajn. Vzpomínám si, jak mě napadlo: To je báječné. Teď už smím odpočívat, aniž si musím dělat hlavu s operací. Pak jsem znovu usnula.

 

V noci jsem se probudila a rozhlédla se kolem. Byla jsem v pokoji sama. Druhá postel zůstala prázdná. Stě­ny zdobily oranžovožluté pruhované tapety. Trochu křiklavé, pomyslela jsem si, ale veselé. Zaznamenala jsem dva noční stolky, dvě skříně, televizi a velké okno vedle své postele. Žádala jsem o místo u okna, protože od dětství trpím klaustrofobií. Venku byla tma a míst­nost osvětlovalo jen noční světlo nad umyvadlem ved­le dveří. Zazvonila jsem na sestru a požádala ji o vodu. Řekla mi, že mi odpoledne dávali kousky ledu, ale to jsem si nepamatovala. Také mi prozradila, že se tu na mě byl podívat manžel s několika přáteli. Ani na tuto návštěvu jsem se nemohla upamatovat. Přesto jsem si uvědomovala, jak hrozně asi vypadám, a neměla jsem radost z toho, že mě bez mého vědomí někdo viděl. A ta moje noční košile!  Když jsem se na sebe podívala, zjistila jsem, že mi zakrývá jen to nejnutnější. Budu si muset s Joem promluvit.

 

V devět hodin jsem dostala léky. Až na trochu boles­ti v místě operace jsem se cítila dobře. Vzala jsem si prášky a pohodlně se uvelebila, abych se před spaním mohla chvíli dívat na televizi. Musela jsem si zdřím­nout, protože když jsem mrkla na hodiny, bylo půl de­sáté. Náhle se mi zatočila hlava. Přepadla mě strašná chuť zavolat Joeovi. Našla jsem telefon a nějak se mi po­dařilo vytočit číslo. Na náš rozhovor se nepamatuji. Do­lehla na mě tak strašná únava, že jsem měla jediné přá­ní - spát. Povedlo se mi vypnout televizi a natáhnout si deku k bradě. Mrazilo mě až do morku kostí a ještě nikdy jsem nebyla tak zesláblá.

 (5)

Smrt

 Znovu jsem si musela na okamžik zdřímnout, přes­tože hodiny stále ukazovaly půl desáté. Probudila jsem se náhle a s divným pocitem. Mé instinkty jako by mě varovaly před hrozícím nebezpečím. Rozhlédla jsem se po pokoji. Dveře byly zavřené a nad umyvadlem stále blikalo to nebohé noční světlo. Moje ostražitost dosáh­la vrcholu, strach stále rostl. Všemi smysly jsem vníma­la nejen samotu, ale i to, jak mé tělo slábne a slábne.

 

Chtěla jsem se natáhnout po zvonku a přivolat ses­tru. Přes veškeré úsilí a snahu jsem se nedokázala po­hnout. Jako bych klesala dolů, jako by ze mne vytekla poslední kapka krve. V hlavě mi jemně bzučelo. Nako­nec mé tělo zůstalo bez života.

 

Vtom jsem ucítila nával energie. Skoro jako by ve mně něco vybouchlo. Náhle jako by mi obrovský mag­net vytahoval z hrudi celou duši. Můj první pocit byl, že jsem svobodná. Na tomto zážitku nebylo nic nepřiroze­ného, prostě jsem se ocitla nad postelí a visela jsem kousek od stropu. Zdálo se mi, že ta bezbřehá volnost nikdy nepomine. Otočila jsem se a uviděla na lůžku ně­jaké tělo. Byla jsem zvědavá, kdo to je, proto jsem k ně­mu začala klesat. Protože jsem kdysi pracovala jako ses­tra na jednotce intenzívní péče, věděla jsem velmi dob­ře, jak vypadá mrtvola. Jak jsem se blížila k obličeji, vi­děla jsem, že je bez života. Vtom jsem poznala sebe sa­mu. Na posteli leželo moje tělo. Nezarazilo mě to, ani nevyděsilo. Pouze jsem k němu pociťovala něco jako sympatii. Připadalo mi mladší a hezčí. Bylo to stejně smutné, jako když odkládáte zachovalé oblečení - i mé tělo bylo ještě k světu. Uvědomila jsem si, že jsem se ještě nikdy neviděla trojrozměrně. Vídala jsem pouze svůj dvourozměrný odraz v zrcadle. Ovšem oči duše vi­dí víc než oko lidské. Pozorovala jsem své tělo zepře­du, zezadu i ze stran současně. Rysy se mi jevily jinak, než jsem je znala předtím - celistvě a plně. Možná pro­to jsem se hned nepoznala.

 

Moje nové tělo nic nevážilo a bylo neobyčejně pohyb­livé. Fascinovala mě ta nová forma existence. Přestože jsem ještě před okamžikem cítila bolest, teď jsem byla osvobozena od jakéhokoli nepohodlí. Cítila jsem se ve všech směrech dokonale a napadlo mě: Tohle jsem opravdu já.

 

Znovu jsem se zaměřila na své tělo. Uvědomila jsem si, že o mé smrti nikdo neví. Hrozně moc jsem to chtě­la někomu povědět. Ale než jsem se stačila pohnout, objevili se vedle mě tři muži. Jejich světle hnědé kutny přepásané zlatem zdobenými opasky s volně visícími konci byly nádherné, jeden měl na hlavě čepičku. Sála­lo z nich neobyčejně jasné světlo a pak jsem si všimla, že i moje tělo jemně září. Naše světla se spojila. Nebá­la jsem se. Muži vypadali tak na sedmdesát osmdesát let. Nevím jak, ale věděla jsem, že žijí v jiném časovém měřítku, než je na Zemi. Měla jsem dojem, že ve skuteč­nosti jsou mnohem starší, že přišli z hlubin věků. Vní­mala jsem jejich obrovskou duchovnost, vědění a moud­rost. Myslím, že se přede mnou objevili v kutnách prá­vě proto, aby ve mně tyto pocity vyvolali. Začala jsem je v duchu nazývat mnichy (hlavně kvůli těm kutnám) a plně jsem jim důvěřovala. Promluvili ke mně.

 

Tvrdili, že jsou se mnou po „věky“. Úplně jsem to ne­chápala, protože jsem měla potíže pochopit pojem věč­nost, což teprve věky. Věčnost pro mě vždycky předsta­vovala cosi v budoucnosti, ale oni říkali, že se mnou by­li věky v minulosti. Chápala jsem to jen velmi těžko. Pak mi vytanuly na mysl dávné obrazy, mé bytí před příchodem na Zem, moje vztahy s těmito muži „před­tím“. Jak se ty představy střídaly, pochopila jsem, že se samozřejmě s nimi znám již „věky". Velmi mě to roz­rušilo. Jak mi v mozku vykrystalizovala pravda o mém předzemském životě, došlo mi, že smrt je vlastně „pře­rod“ do lepšího života. Ten je naplněn porozuměním a věděním a rozprostírá se časem dopředu i nazpátek. Už jsem pochopila, že tito muži jsou v tom lepším ži­votě mými nejbližšími přáteli a že si možnost být se mnou vybrali. Vysvětlili mi, že spolu s dalšími se bě­hem mého pobytu na Zemi stali mými strážnými andě­ly. Ale cítila jsem, že ti tři jsou ještě něco navíc, že jsou mými laskavými utěšiteli.

 

Sdělili mi, že jsem umřela předčasně. Nějak na mě přenesli pocit klidu a vysvětlili mi, že se nemám bát, vždyť všechno dobře dopadne. Vstupoval do mě příval jejich lásky a zájmu. Všechny pocity a myšlenky přechá­zely z duše do duše, z inteligence k inteligenci. Nejprve jsem předpokládala, že mluví, protože jsem na to byla u lidí zvyklá. Ovšem teď jsme komunikovali mnohem rychleji a úplněji způsobem, který nazývali „ryzí vědě­ní“. Nejlépe by se to dalo nazvat telepatií, ale ani to ne­postihne celý proces. Cítila jsem jejich emoce a zájmy. Prožívala jsem jejich lásku, jejich pocity. Opájela jsem se radostí, že mě tak moc milují. Můj minulý jazyk, ja­zyk těla, byl opravdu omezený. Moje dřívější schopnost vyjádřit city byla ve srovnání s možnostmi této doko­nalé komunikace ducha téměř nulová.

 

Chtěli mi toho ještě hrozně moc říci, a stejně já jim, nicméně jsme si uvědomovali, že věci týkající se přítom­nosti jsou přednější. Náhle jsem si vzpomněla na rodi­nu a bála se, že je moje smrt zasáhne. Jak se dokáže manžel postarat o šest dětí ?  Jak spolu budou děti vy­cházet ?  Potřebovala jsem je ještě vidět, abych se trochu uklidnila.

 

Myslela jsem jen na to, jak opustit nemocnici a do­stat se k nim co nejrychleji. Po tolika letech čekání na rodinu a práce na jejím udržení jsem se teď strachova­la, že je ztratím. Nebo možná oni mě.

 

Okamžitě jsem se pustila do hledání východu a obje­vila jsem okno. Prošla jsem jím a pospíchala ven. Brzy jsem pochopila, že mohu odejít všudy. To jen díky svým úporným návykům (a díky tomu i omezením) ze smrtel­ného života jsem hledala východ. Napadlo mě, že jsem se ocitla v „režimu pomalého pohybu“, protože jsem stále myslela v rozměrech svého fyzického těla, ačkoliv přece moje duchovní tělo může procházet všemi pev­nými materiály. A stejně to okno bylo zavřené.

 

Můj výlet domů byl zmatek. Když jsem pochopila, že je to v mé moci, neuvěřitelně jsem zrychlila. Jen stěží jsem vnímala stromy ubíhající pode mnou. Nijak jsem se nerozhodovala, nikam jsem nesměřovala - prostě jsem jen myslela na domov a věděla jsem, že tam mí­řím. V okamžiku jsem byla doma a vešla do obývacího pokoje.

 

Manžel seděl ve svém oblíbeném křesle a četl novi­ny. Děti běhaly po schodech nahoru dolů, protože se měly chystat do postele. Dvě z nich právě uspořádaly polštářovou bitvu - u našich dětí vlastně běžná proce­dura ukládání. Vůbec jsem netoužila s nimi komuniko­vat, ale zajímalo mě, jak budou žít beze mne. Jak jsem je jednotlivě pozorovala, proběhlo mi hlavou jakési pro­hlédnutí, jež mi umožnilo vidět jejich osudy v budouc­nosti. Pochopila jsem, že každé z mých dětí žije na Ze­mi kvůli svým vlastním zkušenostem. Třebaže jsem je brala jako „svoje“, mýlila jsem se. Byly to samostatné duše jako já, s vlastní inteligencí, která se vyvinula předtím, než přišly na Zemi. Každé z nich mělo svoji svobodnou vůli, s níž se rozhodovalo žít život podle svého. Tato svobodná vůle se jim nesmí odepírat. Byly mi pouze svěřeny do péče. Přestože si teď nemohu vzpomenout, věděla jsem, že každé z nich má své po­slání a až je naplní, svůj pobyt na Zemi ukončí. Viděla jsem dopředu některé ze změn a potíží, jež je čekají, ale chápala jsem, že jsou nezbytné pro jejich vlastní rozvoj. Nemusela jsem se bát ani trápit. Výsledně bude každé z mých dětí bez problémů a bude to trvat jen okamžik, než se zase sejdeme. Prostoupil mě klid a mír. Můj manžel a nádherné děti, tato rodina, na niž jsem tak dlouho čekala, bude v pořádku. Už jsem věděla, že mo­hou jít dál sami a tudíž mohu i já.

 

Byla jsem za toto vysvětlení vděčná a cítila jsem, že jsem je směla pochopit, aby mi to usnadnilo odchod. Toužila jsem pohnout se svým vlastním životem a prožívat všechno, co mě čeká. Vtáhlo mě to zpátky do nemocnice, ale tu cestu si nepamatuji. Snad se to všech­no odehrálo v mžiku. Mé tělo stále leželo na posteli asi tři čtvrtě metru pode mnou. I moji přátelé zůstali a če­kali na mě. Znovu jsem cítila jejich lásku a potěšení, že mi mohou pomáhat. Také jsem věděla, že ti tři mně nej­dražší, mniši, se mnou nepůjdou.

 

Ozvalo se burácení.

 (6)

Tunel

 Když vás obklopuje nesmírná energie, víte o tom. I já jsem ji cítila. Místností se neslo hluboké brumlání a svištění. Vnímala jsem tu skrytou sílu, pohyb, který se zdál být neúprosný. Ale přestože ten zvuk a síla by­ly děsivé, obrňoval mě vůči nim příjemný pocit - té­měř hypnotický. Slyšela jsem zvonkohru či vzdálené zvony, které cinkaly v pozadí - nádherný zvuk, na kte­rý nikdy nezapomenu. Začala mě obklopovat tma. Po­stel, světlo u dveří, celá místnost jakoby potemněla a okamžitě mě do sebe jemně vtáhla obrovská vířící čer­ná hmota.

 

Bylo to, jako by mě pohltilo obrovské tornádo. Nevi­děla jsem nic, pouze intenzívní, téměř hmatatelnou tmu. Ta temnota znamenala víc než jenom nedostatek světla. Tak neproniknutelnou tmu jsem ještě nikdy ne­viděla. Všechny smysly mi říkaly, že bych měla být vy­děšená, že všechny děsy mého dětství by se měly oži­vit, ale v té černotě jsem se cítila úžasně spokojená a klidná. Vnímala jsem pohyb vpřed a zvuk víření sláb­nul. Ležela jsem s nohama napřed a hlavou lehce nad­zvednutou. Rychlost tak neuvěřitelně vzrostla, až mi blesklo hlavou, že by se to nedalo poměřit ani světel­nými roky Ale můj klid a pokoj také vzrostly, že bych tak zůstala navždy. A věděla jsem, že kdybych chtěla, mohla bych to učinit.

 

Uvědomila jsem si, že se mnou zároveň cestují i jiní lidé a také zvířata, ale dál ode mne. Neviděla jsem je, ale vnímala jsem, že jejich zážitek je stejný jako můj. Necítila jsem k nim žádný osobní vztah a věděla jsem, že pro mě nepředstavují žádnou hrozbu. Proto jsem si jich brzy přestala všímat. Přesto jsem vnímala, že někte­ří se nepohybují vpřed jako já, ale v té krásné temnotě jako by viseli. Buď po tom netoužili, nebo prostě nevě­děli, jak postupovat vpřed. Ale u nikoho to nevyvolá­valo strach.

 

Začal proces léčení. Tou černou vonící masou pronik­la láska a já jsem se ponořila hlouběji do tepla a tem­noty a těšila se z pocitu bezpečí a klidu. Pomyslela jsem si: To musí být údolí stínů smrti.

 

Ještě nikdy v životě jsem nepocítila tak úžasný klid.

 (7)

V náruči světla

 V dálce jsem uviděla světlo jak špendlíkovou hlavič­ku. Černá hmota kolem dostávala tvar tunelu a já jsem se k tomu světlu řítila stále rychleji. Instinktivně mě při­tahovalo, ačkoli jsem znovu cítila, že ostatní možná ne. Jak jsem se blížila, zpozorovala jsem ve světle stát mu­že, z něhož vyzařoval jas. Čím blíž jsem se dostávala, tím byla záře jasnější - jasnější, než lze vůbec popsat, mnohem zářivější než slunce. Vím, že žádné pozemské oči by ten pohled nepřežily. Pouze duchovní zrak to mohl vydržet - a mít z toho potěšení. Blížila jsem se k němu a konečně se postavila.

 

Rozeznala jsem, že světlo tohoto muže těsně obklopo­valo, jako by celé jeho tělo mělo zlatou svatozář. Z ní tryskalo zářivě bílé světlo. Jeho světlo pronikalo do mé­ho a moje bylo vtahováno do jeho. Bylo to jako mísící se světlo dvou lamp v jedné místnosti. Dá se těžko určit, kde jedno světlo končí a druhé začíná, prostě se stanou světlem jedním. Přestože jeho světlo zářilo mnohem víc než moje, uvědomovala jsem si, že i moje záře nás osvět­luje. A jak naše světla splývala, cítila jsem, že jsem se do­stala do jeho přízně a pohltila mě úplná exploze lásky.

 

V životě mě nikdo tak nesobecky nemiloval. Spatři­la jsem jeho otevřenou náruč, přistoupila jsem k němu a nechala se obejmout. Opakovala jsem stále dokola: „jsem doma, jsem doma. Konečně doma.“ Vnímala jsem jeho neobyčejného ducha a věděla jsem, že jsem vždycky byla jeho částí, že mě ve skutečnosti nikdy neopustil. Stálo zato být s ním, milovat ho. Znal všech­ny mé hříchy a chyby, ale to teď nebylo důležité. Chtěl mě jen držet a dávat mi najevo svou lásku stejně jako já jemu.

 

Nebylo pochyb o tom, kdo to je. Věděla jsem, že je to můj Spasitel a přítel a Bůh. Byl to Ježíš Kristus, jenž mě vždycky miloval, dokonce i v okamžicích, kdy jsem si myslela, že mě nenávidí. On byl život sám, láska sa­ma, a jeho cit mi dával pocit naprosté radosti, kterou jsem překypovala. Znala jsem ho od začátku, dlouho předtím, než jsem žila na Zemi, protože moje duše si ho pamatovala.

 

Celý život jsem se ho bála a teď jsem viděla - věděla -, že je to můj nejlepší přítel. Pomalu otevřel náruč, ne­chal mě odstoupit tak daleko, abych se mu mohla po­dívat do očí a řekl: „Tvoje smrt byla předčasná, ještě ne­nastal tvůj čas.“ Ještě žádná slova mnou tak nepronikla. Do té doby jsem neznala smysl svého bytí. Jednoduše jsem chodila kolem a hledala lásku a dobro, ale vlast­ně jsem nevěděla, jestli je to správné. Z jeho slov jsem však pochopila, že mám poslání, důvod, který jsem si­ce neznala, ale věděla jsem, že můj život na Zemi není bezvýznamný.

 

Ještě nenastal můj čas.

 

Moje doba přijde, až se moje poslání, ten důvod, můj smysl naplní. K životu na Zemi jsem měla důvod. Ačkoli jsem to chápala, moje duše se vzpírala. Zname­ná to, že musím zpátky ?  Protestovala jsem: „Ne, já tě teď už nikdy neopustím.“

 

Chápal, co tím míním, a jeho láska ke mně a pocho­pení nezakolísaly. Mé myšlenky pádily dál: On je Ježíš Kristus, bytost, které jsem se celý život bála ?  Vůbec se nepodobá tomu, koho jsem si představovala. Je plný lásky.

 

Začaly ve mně vyvstávat otázky. Chtěla jsem vědět proč jsem zemřela takto - ne předčasně, ale jak se můj duch k němu dostal před soudným dnem ?  Stále mě ovlivňovalo učení a víra mého dětství. Jeho světlo na­plňovalo moji mysl a moje otázky byly zodpovězeny vlastně předtím, než jsem je stačila dokončit. Jeho svět­lo bylo vědění. Měl moc naplnit mě vší pravdou. Jak­mile jsem si to uvědomila a nechala světlo do sebe pro­niknout, otázky přicházely rychleji, než jsem si mysle­la, že je možné. A stejně rychle následovaly odpovědi, které byly absolutní a kompletní. Ve svých obavách jsem si špatně vyložila smrt a očekávala jsem něco jiné­ho. Hrob nebyl nikdy zamýšlen pro ducha, ale pouze pro tělo. Nesoudila jsem skutečnost, že jsem se mýlila. Jen jsem cítila, jak můj omyl nahradila jednoduchá živoucí pravda. Pochopila jsem, že je to Syn Boží, který je zároveň Bohem a který byl ještě před stvořením světa vybrán, aby se stal naším Spasitelem. Rozuměla jsem nebo spíš pamatovala jsem si ho jako Stvořitele. Jeho po­sláním bylo sestoupit na Zem a učit lidi lásce. To po­znání nebyla otázka mých znalostí, ale spíše mých vzpomínek, které vyvstávaly z doby dávno předtím, než jsem žila na Zemi a které byly při mém porodu zá­měrně zakryty rouškou zapomnění.

 

Jak ze mě tryskaly další otázky, začala jsem si uvě­domovat jeho smysl pro humor. Skoro se smál, když mi navrhoval, abych zpomalila, protože se mohu do­zvědět všechno, po čem toužím. Ale já jsem chtěla znát všechno od začátku do konce. Svou zvědavostí jsem sko­ro mučila rodiče a manžela - a občas i sama sebe - ale teď se to stalo požehnáním a já jsem se celá chvěla svobodou poznání. Učil mě mistrovský učitel !  Díky své­mu chápání jsem se v okamžiku mohla naučit celé svaz­ky. Jako kdybych se podívala na knihu a hned ji celou pochopila, jako bych jenom nečinně seděla a kniha sama se mi ukázala do posledního detailu, zepředu, ze­zadu, zevnitř i zvenku, každý rozdíl či možný podnět. A to jedním rázem. Jakmile jsem pochopila jednu věc, kladla jsem si další otázky a získávala odpovědi, vše navazující na sebe a vztahující se k sobě, jako by všech­ny skutečnosti byly vnitřně propojeny. Slovo „vševě­doucí“ pro mě nikdy nemělo jasnější význam. Vědění mě prostupovalo. V jistém smyslu se stávalo mnou a ohromovala mě vlastní schopnost chápat všechny zá­hady Vesmíru jednoduše jen tím, že jsem o nich pře­mýšlela.

 

Chtěla jsem vědět, proč je na světě tolik církví. Proč nám Bůh nedá jen jednu církev, jedno ryzí náboženství ?  Odpověď jsem pochopila dokonale. Bylo mi řečeno, že každý z nás dosáhl ROZDÍLNOU úroveň duchovního roz­voje a znalostí. Proto je každá osoba připravena pro různou úroveň duchovního poznání. Všechna nábožen­ství na celé Zemi jsou důležitá, protože různí lidé potřebují právě to, co jednotlivé církve učí. Lidé jednoho vyznání zcela nechápou boží evangelium jiného, a ni­kdy je nepochopí, ale to je stupněm k dalšímu pozná­ní. Každá církev naplňuje duchovní potřeby, které by asi jiná nedokázala. Žádná církev nedokáže uspokojit požadavky všech na všech úrovních. Jakmile člověk do­sáhne vyšší úrovně chápání Boha a vnitřního rozvoje, může pociťovat nesoulad s učením své církve a pátrá po jiné filosofii nebo náboženství, jež by naplnily tuto prázdnotu. Když se to přihodí, znamená to, že dosáhl dalšího stupně vědění a že touží po další pravdě a vě­dění a po další příležitosti k rozvoji. A bude mu dána každá nová příležitost se učit, umožněn každý krok na této cestě.

 

Takže jsem pochopila, že nemáme vůbec žádné prá­vo kritizovat jakoukoli církev nebo náboženství. V jeho očích jsou všechny stejně drahocenné a významné. Vy­braní lidé s důležitým posláním byli vysláni do všech zemí, do všech náboženství, do každého místa, kde je život, aby mohli působit na druhé. V tom je úplnost evangelia, ale většina lidí toho nedosáhne. Abychom tu­to pravdu pochopili, potřebujeme naslouchat Duchu svatému a odpoutat se od svého já.