Tuto obdivuhodnou knihu autorka věnovala:
"Světlu, mému Pánu a Spasiteli Ježíši Kristu,
jemuž vděčím za všechno, co mám.
On je tím, kdo je mi oporou;
bez něho bych padla.
Mému báječnému manželovi Joeovi, který je živoucí
„skálou“, z níž jsem čerpala sílu a odvahu.
Mým osmi dětem: Donně Marii, Cheryl Ann,
Glennu Allenovi, Cynthii Carol, Josephu Leeovi,
Stewartu Jefferymu, Thomasu Brittonovi a Betty Jean.
Oni jsou „solí” mého života.
A konečně, ne však nakonec, mým osmi
vnoučatům: Kurtovi Andrewovi, Jessice Elizabeth,
Zacharymu Brittonovi, Natalii Kathleen, Stephanii
Leigh, Andree Megan, Jennifer Leanne a Keoně Marii.
Tito maličcí jsou drahokamy v mé koruně".
(0)
Poděkování
Mé největší uznání a láska patří mému manželovi. Nebýt jeho důvěry ve mě a jeho lásky, nikdy bych tuto knihu nedokázala napsat. Vykonával většinu prací na počítači a zároveň mi dával rychlokurz obsluhy PC. Navíc, bez ohledu na vlastní zájmy, upravoval můj rukopis. Jedl polotovary a nosil bílé košile o jeden den déle, abych mohla trávit více času u klávesnice. Miluji tě, drahoušku. Děkuji !
Lásku a uznání věnuji své drahé přítelkyni Nancy Carlisleové, jejíž srdce překypuje láskou nejen ke Spasiteli, ale ke každému na potkání. Nancy mě naučila, jak projevovat lásku mnohem otevřeněji. Prokázala své nadšení, s nímž pomáhá druhým i tím, že se mnou trávila bezpočet hodin, cestovala se mnou na besedy, naslouchala znova a znova vyprávění o tom, co jsem zažila. Nikdy ji to neunavovalo, stále mě podporovala a dodávala mi odvahu pokračovat v práci. Nancy byla první, kdo mi v roce 1987 pomáhal vytvořit kostru této knihy. Nikdy ve víře v mé schopnosti nezakolísala. Ani tehdy, kdy jsem své prvotní pokusy vzdala, abych mohla pečovat o svého těžce nemocného otce až do jeho smrti v červenci 1991.
Jsem samozřejmě zavázána také Jane Barfussové, která třikrát navštívila moji přednášku a na základě toho napsala článek „Duchovní svět“, jenž pojednával o mých zážitcích blízkých smrti. Její práce doslova obletěla celý svět. Díky jejímu článku jsem se setkala s mnoha zajímavými lidmi, kteří mi dodávali odvahu dokončit tuto knihu a zacházet do větších podrobností.
(1)
Předmluva
Z knihy V náruči světla jsem se dozvěděl o zážitcích blízkých smrti víc než kdykoli předtím. A to jsem se deset let zabýval právě studiem těchto zážitků, rozhovory s dětmi i dospělými, kteří přežili klinickou smrt. V náruči světla není jen vyprávěním o úmrtí během operace a opětovném návratu do života. Je to vlastně kniha o smyslu života. Vzpomínám si na chlapce, který poté, co překonal zástavu srdce, řekl rodičům: „Musím vám prozradit nádherné tajemství - stoupal jsem po schodech do nebe.“ Ten hoch ještě nedokázal vysvětlit, co tím myslí. V této knize se ukrývá stejně úžasné tajemství. Není to tajemství života po smrti, ale tajemství o životě.
Zážitky blízké smrti jsou ve skutečnosti prožitkem umírání. Všichni jimi jednou projdeme, až budeme umírat, ať bohatí či chudí, vrazi nebo světci. Myslíval jsem si, že po smrti prostě vstoupíme do temnoty, a tím náš život skončí. Jako lékař na jednotce intenzívní péče jsem měl možnost vidět umírat mnoho dětí a dospělých, ale přesto jsem neviděl jediný důvod, proč bych měl svůj názor změnit. Až v rozhovorech s pacienty, kteří přežili klinickou smrt, jsem se dozvěděl, že umírání je často radostná a duchovní záležitost. Na konci života na nás nečíhá temnota, ale spíš milující světlo - světlo, o němž jedno dítě řeklo, že „má v sobě spoustu hezkého“.
Zážitky blízké smrti nezpůsobuje nedostatek kyslíku v mozku, účinek léků nebo psychický tlak vyvolaný strachem ze smrti. Téměř dvacet let vědeckého výzkumu dokázalo, že tyto zážitky jsou důsledkem přirozeného a normálního procesu. Dokonce jsme určili oblasti mozku, které nám tyto zkušenosti umožňují. To znamená, že zážitky blízké smrti jsou naprosto reálné a nejedná se o halucinace. Jsou stejně skutečné jako jiné lidské schopnosti, stejně skutečné jako matematika či jazyky.
Před osmi lety moje výzkumná skupina při Washingtonské univerzitě a Dětské nemocnici v Seattlu publikovala tyto poznatky v časopise Americké asociace dětských lékařů. Ačkoli výzkum opakovaly vědecké týmy na celém světě, včetně Floridské univerzity, Dětské nemocnice v Bostonu a Utrechtské univerzity, lidé jeho přínos stále nechápou. Naše společnost naneštěstí dosud nepřijala ty poznatky o procesu umírání, jež se podařilo odhalit v posledních dvou desetiletích. Zoufale potřebujeme sami sebe naučit, že jsme bytosti duchovní stejně tak jako biologické stroje. Tolik společenských problémů, jako je krize zdravotní péče a důstojného umírání, kult spotřebnosti, který ničí naši ekonomii, národní ostuda - ženy a děti bez domova, vyrůstá z nedostatku chápání duchovní podstaty nás všech, v mnoha ohledech závislých jeden na druhém.
V náruči světla nás učí, že naše vlastní životy jsou důležité a mají svůj význam. Vždy znovu a znovu mě ohromí, když ti, kteří se ocitli v božském světle, přinášejí jednoduché a krásné poselství: „Láska má moc nejvyšší... Láska musí vládnout... Své okolí si vytváříme svými myšlenkami... Jsme posláni na Zemi, abychom žili plný a bohatý život, nacházeli radost ve svých výtvorech, zažívali neúspěch i úspěch, používali svobodnou vůli. Zkrátka abychom rozvinuli a rozšířili svůj život: Betty se nevrátila z klinické smrti s grandiózními úkoly, jako je založení nové církve či zázračné léčení, ale spíše s prostým poselstvím lásky. Smyslem zážitků blízkých smrti je připomenout nám pravdu, kterou všichni známe, ale zapomněli jsme ji: „Existujeme, abychom se navzájem milovali. Jsme, abychom byli laskaví, tolerantní a šlechetně si pomáhali.“
Kniha je skutečnou učebnicí zážitků blízkých smrti. Je napsána jako jednoduchý a krásný příběh, kterému může každý porozumět. Nikdy jsem neprožil zážitek blízký smrti, dokonce ani žádný duchovní zážitek, který bych dokázal pojmenovat. Byl jsem dost skeptický ke zkušenostem těch, kteří se mi se svými prožitky svěřovali. Určitě je poučením pro člověka, který chce pochopit, co znamená být mimo své tělo nebo jak může být smrt příjemná. Kniha Betty Eadieové popisuje jednotlivé fáze zážitku vynikajícím jazykem, který dokáže překlenout tajemno; činí neznámé srozumitelným.
Na začátku umírání autorka cítila, jak její tělo slábne. Potom: „... jsem ucítila nával energie. Skoro jako by ve mně něco vybouchlo. Můj první pocit byl, že jsem svobodná. Na tomto zážitku nebylo nic nepřirozeného.“ Pak se setkala se strážnými anděly, s jejichž pomocí se snažila pochopit důležité okamžiky svého života a také vztah k vlastní rodině. Pomáhali jí při umírání. Vstoupila do tmy a cestovala tmavým tunelem. „Napadlo mě, že musí vést tam, kde je údolí stínů smrti,“ říká. „Ještě nikdy jsem necítila takový klid.“
Ve svém vyprávění odpovídá na otázky týkající se zážitků blízkých smrti, které mi lidé léta kladli, ale na něž jsem nedokázal odpovědět. Betty popisuje, jak se jí před očima odvíjel celý pozemský život. Ovšem nesoudili ji ostatní, ale spíš ona sama. Vysvětluje význam a příčiny některých negativních zážitků blízkých smrti a proč některé lidi tyto zážitky hluboce znepokojují. Osvětluje problém, proč je život často tak těžký a proč zlé věci potkávají hodné lidi. Objasňuje, proč se předčasně zemřelí tak často nechtějí vrátit do svého těla. „Nepohodlná tíha a chlad těla jsou nesnesitelné,“ tvrdí. „Po radostné duchovní svobodě jsem se opět stala vězněm těla.“
Betty nepotkal zážitek blízké smrti jenom v dospělosti, byla na něj díky své zkušenosti připravena z dětství. Děti mají prosté a čisté zážitky blízké smrti, protože nejsou ovlivněny náboženstvím a kulturou. Nepotlačují tyto prožitky tak, jak to často dělávají dospělí. Nečiní jim potíže přijmout duchovní význam setkání s Bohem a ostatní souvislosti. Nikdy nezapomenu na pětiletou holčičku, která mi plaše prozradila; „Mluvila jsem s Ježíšem a byl ke mně velmi milý. Řekl mi, že ještě nenastal čas, abych zemřela." Děti si zážitky blízké smrti pamatují mnohem častěji než dospělí. Pokud jimi projdou v dospělosti podruhé, jejich zkušenost bývá výjimečně silná a celistvá.
Autorka nám připomíná, že význam zážitku blízkého smrti tkví v tom, co nás učí o životě. Teprve před několika staletími jsme se rozhodli, že v člověku není duch - a proto po smrti není žádný život. Tato myšlenka vedla jednoznačně k nepřirozenému strachu ze smrti, který proniká naším životem a brání nám žít život plně. Betty mluví o tom, že umírání je duchovní záležitost; nicméně v nás nechce vyvolat touhu zemřít, ale žít život mnohem celistvěji. „Teď už vím, že to byl vlastně Bůh,“ říká. „Už nevěřím na univerzální sílu... vidím milující bytost, která vytvořila Vesmír...“
Jedna dívenka mi vyprávěla, že když zemřela, uvědomila si, že žije nový život. Vysvětlila mi, že i když slyšela v nedělní škole o nebi, vlastně v ně nevěřila. Až když zemřela a opět se vrátila do života, získala pocit, že: „Už se nebojím smrti, protože teď o ní vím trochu víc.“ Nechtěla znovu skonat, ale pochopila, že „život je na žití a světlo je na potom.“ Ptal jsem se jí, jak ji její zkušenost změnila. Nadlouho se odmlčela a potom odpověděla: „Je příjemné být k ostatním příjemná.“
V náruči světla obsahuje stejné poselství; „Pokud jsme k druhým příjemní, budeme prožívat radost.“ Betty se ptala Ježíše: „Proč jsem to nevěděla už dřív ?“ Odpověď zněla: „Abys mohla prožít štěstí, musíš poznat smutek.“ Toto jednoduché pravidlo změnilo mé chápání života. Vždyť to jsem vlastně od dětství slýchal. Uvědomil jsem si, jak mě Bettyina kniha ovlivnila. Změnil jsem se a cítil potřebu znovu navázat na prosté pravdy, které jsem znal, ale přehlížel.
Betty, rodilá americká indiánka, navštěvovala v dětství internátní školu. Před budovou se skvěl velký nápis: Bez představivosti lidé hynou. Naše společnost ztratila pochopení pro vlastní duchovní víru a pohled do budoucnosti. V důsledku toho vznikl ďábelský zmatek, který jsme vytvořili z umírání. Proto pacienti odcházejí ze života ukryti v nemocnici v chladné společnosti přístrojů. Vždy by měli být obklopeni příbuznými a přáteli. Zapomněli jsme jak umírat. Smrt už netvoří součást našeho běžného života. Zároveň jsme také zapomněli, jak žít. Joseph Campbell, přední mytolog, prohlásil, že mnoho našich současných problémů, od drogových závislostí až po násilí ve městech, pochází přímo z našeho nedostatku duchovního vidění. Zapomněli jsme, že naše obyčejné životy mají duchovní význam.
MUDr. Melvin Morse
(2)
První noc
Něco není v pořádku. Můj manžel Joe odešel z nemocničního pokoje před několika minutami, ale už mám neblahé tušení. Budu v noci sama, sama v předvečer jedné z největších bitev svého života. V hlavě se mi začaly objevovat myšlenky na smrt. Takové věci mi už léta nepřišly na mysl. Proč jsou teď tak neodbytné ?
Byl večer,18. listopadu 1973. Přijali mě do nemocnice, abych podstoupila operaci dělohy. Protože mi bylo jedenatřicet let, porodila jsem sedm dětí a jinak jsem se těšila vynikajícímu zdraví, odhodlala jsem se dle lékařovy rady k operaci. Můj muž i já jsme byli s tímto rozhodnutím spokojeni. Co se týče operace, neměla jsem pochyb o správnosti své volby, ale znepokojovalo mě něco jiného, něco nedefinovatelného.
Za roky našeho manželství jsme odděleně trávili noc jen výjimečně. Snažila jsem se vybavit si rodinu a zvláštní blízkost, kterou jsme spolu prožívali. Ačkoli jsme měli šest dětí (sedmé zemřelo jako miminko), vlastně jsme je nedokázali nechat samotné. Dokonce i když jsme se mohli jít bavit, zůstávali jsme doma. A tak nám děti naše „schůzky“ plánovaly samy. Občas pro nás připravily večeři, rozsvítily svíčky v obývacím pokoji a zapálily oheň v krbu. Obvykle jsme mívali i správnou hudbu - možná ne takovou, jakou bychom si vybrali sami, ale rozhodně bezvadnou. Vzpomínala jsem na večery, kdy nám děti servírovaly čínská jídla na ozdobeném kávovém stolku a připravovaly velké polštáře, abychom si na ně sedli. Potom ztlumily světla, daly nám pusu na dobrou noc a s halasem běžely nahoru do svých ložnic. Měli jsme pak s Joem pocit, že jsme našli kousek nebe na Zemi.
Vzpomínala jsem na to, jak šťastná jsem byla ve společnosti bytosti tak chápající a milující, jakou byl Joe. Vzal si v práci týden dovolené, aby se mnou mohl být předtím, než půjdu do nemocnice a chtěl se mnou zůstat další týden, až mě pustí domů. On a naše dvě nejstarší dcery, kterým bylo patnáct a čtrnáct let, už plánovali krásnou večeři na Den díkůvzdání.
Zlé tušení mě dusilo víc a víc. Možná to zavinila tma v pokoji, ta hrozná tma, které jsem se jako děvče naučila bát. Snad měly ty neblahé pocity kořeny v jiné události, která se mi přihodila v nemocnici před mnoha lety a která ve mně stále vyvolávala pochybnosti a nejistotu.
Když mi byly čtyři roky, rodiče se rozvedli. Otec říkával, že „oženit se s indiánkou bylo snad to nejhorší, co mohl tehdy běloch udělat“. On, světlovlasý napůl Skot a napůl Ir, si vzal za manželku čistokrevnou příslušnici kmene Siouxů. Jako sedmé dítě z deseti jsem téměř neměla možnost poznat své rodiče před rozvodem. Matka se vrátila do rezervace a otec odejel ke svým rodičům do města. Šest z nás tehdy umístili do Katolické internátní školy.
První zimu ve škole jsem dostala hrozný kašel a pořád jsem měla zimnici. V jedné ložnici nás spalo čtyřicet. Pamatuji si, že jsem jednou v noci vklouzla do postele své starší sestry Joyce. Ležely jsme spolu a plakaly - já v horečkách a ona strachem o mě. Když nás řádová sestra na noční obhlídce objevila, odvedla mě zpátky do mé vlhké a studené postele. Joyce se ji snažila přesvědčit, že jsem nemocná, ale marně. Nakonec mě třetí noc odvezli do nemocnice.
Lékař diagnostikoval černý kašel a oboustranný zápal plic. Přikázal ošetřovatelce, aby zavolala rodičům. Pamatuji se na jeho slova, že pravděpodobně nepřežiji noc. Ležela jsem v posteli a jen hořela. Přepadl mě pocit, jako bych se potápěla do spánku a zase se z něj vynořovala. Náhle jsem ucítila na hlavě ruce. Vzhlédla jsem a uviděla ošetřovatelku, která se nade mnou skláněla. Pročísla mi vlasy prsty a řekla: „Vždyť je to ještě dítě.“ Nikdy ten laskavý hlas nezapomenu. Zachumlala jsem se hlouběji do pokrývek a cítila teplo a spokojenost. Její slova mě uklidnila. Klidně jsem zavřela oči a zase usnula.
Probudila mě lékařova slova: „Už je pozdě. Ztratili jsme ji.“ Přetáhli mi přikrývku přes hlavu. Byla jsem úplně popletená. Proč bylo pozdě ? Otočila jsem hlavu a rozhlédla se po místnosti, i když jsem měla na obličeji deku. Pokoj se mi nezdál ničím zvláštní. Viděla jsem doktora a sestru vedle své postele. Koukala jsem se kolem a všimla si, že se najednou rozjasnilo. Nemocniční lůžko mi připadalo větší a mě napadlo: Vypadám v té velké bílé posteli jako malý hnědý brouk. Lékař odešel a já si uvědomila přítomnost někoho jiného ve své blízkostí. Náhle jsem už neležela v posteli, ale v něčí náruči. Vzhlédla jsem a uviděla muže s krásným bílým plnovousem. Díval se na mě. Jeho vousy mě fascinovaly. Jako by se třpytily světlem, které z nich vycházelo. Zasmála jsem se, zabořila do té bílé nádhery prsty a omotala si pramínky kolem prstů. Cítila jsem se u něj naprosto klidná a šťastná. Jemně mě houpal a kolébal ve svých pažích. I když jsem nevěděla, kdo to je, nechtěla jsem ho už nikdy opustit.
„Začala zase dýchat !“ vykřikla sestra a doktor vběhl do pokoje. Ale byla to jiná místnost. Převezli mě do velmi tmavé komůrky. Bělovousý pán zmizel. Koupala jsem se v potu a měla jsem strach. Lékař rozsvítil a dopravili mě zpátky do původního pokoje.
Když přijeli rodiče, oznámili jim, že mě skoro ztratili. Slyšela jsem to, ale vůbec jsem tomu nerozuměla. Jak mě mohli ztratit, když jsem tady celou dobu byla ? Byla jsem šťastná, že se zase vidím s rodiči, s lidmi, kteří mě znali a milovali - jako ten pán s bílým plnovousem. Ptala jsem se, kdo to byl a kam šel. Rodiče ovšem nechápali, o čem to mluvím. Vyprávěla jsem jim, jak doktor řekl, že je příliš pozdě a o tom muži s bílým světlem ve vousech, který ke mně přišel a držel mě na rukou. Neodpověděli. Nikdy. Tento zážitek mi v dětství poskytoval útěchu a stal se oázou lásky. Vzpomínky nikdy nevybledly Pokaždé, když jsem si to vybavila, prožívala jsem znovu stejný pocit klidu a štěstí jako v jeho náruči.
Teď jsem se ve tmě pronikající do pokoje snažila tyto vzpomínky přivolat. Od těch dávných dnů, kdy jsem byla odtržena od rodičů, se bojím tmy. Zase jsem osaměla ve tmě a prožívala ty divné pocity Zdálo se mi, že v pokoji krouží Smrt. Naplnila mé myšlenky a usídlila se v mých představách. Smrt. Smrt a Bůh. Ti dva se zdáli být navždy spojeni. Co na mě čeká na druhé straně ? Kdybych zítra zemřela, co bych objevila ? Věčnou smrt ? Věčnost s pomstychtivým Bohem ? Nebyla jsem si jistá. A jaký je Bůh ? Jen jsem doufala, že není takový, jak nám ho líčili v církevní škole.
Dodnes si dokážu vybavit detaily první školní budovy s mohutnými cihlovými zdmi a tmavými, studenými místnostmi. Řetěz odděloval chlapeckou část od dívčí a kolem školy byl plot. Uzavřeli nás před světem i před sebou navzájem. Stále si pamatuji to první ráno, kdy odvedli mé bratry do jedné budovy a mě a sestry do druhé. Nikdy nezapomenu na tu hrůzu v jejich očích, když se za námi naposled ohlédli. Cítila jsem, že mi asi pukne srdce.
Mě a mé dvě sestry přivedli do malé místnosti, kde nám ustřihli vlasy a chemicky nás odvšivili. Potom každá dostala dvoje šaty. V jedné barvě na první a v druhé na následující týden. Tyto uniformy měly pomáhat odhalit případné uprchlíky Moji nejstarší sestru Thelmu, které jsme říkali Švíca, poslali do oddělení pro starší dívky. Ten první večer jsme se s ostatními děvčaty seřadily a odpochodovaly do ložnice. Postavily jsme se k postelím a čekaly, dokud se neozvala píšťalka. Na povel jsme se rychle svlékly a uložily, řádová sestra zhasla světlo a zamkla pokoj zvenčí. To, že jsem zamčená v té velké a tmavnoucí místnosti, mě vyděsilo. Ve tmě jsem s hrůzou čekala, co bude, až mě nakonec přemohl spánek.
V neděli musely všechny děti do kostela, což poskytlo mně a mým sestrám možnost uvidět na druhé straně kaple bratry. Jak jsem se tu první neděli probojovávala shlukem děvčat, abych vypátrala své bratry, dostala jsem ránu do hlavy. Otočila jsem se a spatřila dlouhou tyč zakončenou gumovým míčkem. Jeptišky tento nástroj používaly k usměrňování našeho chování v kostele. Tehdy poprvé a ještě mnohokrát potom jsem ho pocítila na vlastní kůži. Protože jsem stěží chápala, co znamená zvonění a kdy si mám kleknout, dostávala jsem holí často. Ale mohla jsem tak aspoň koutkem oka zahlédnout bratry a to stálo za všechny utržené rány.
Učili jsme se o Bohu a dozvěděli jsme se spoustu věcí, které by mě vůbec nenapadly. Říkali nám, že my, Indiáni, jsme neznabozi a hříšníci. Věřila jsem tomu. Předpokládala jsem, že řádové sestry jsou v božích očích něčím víc. A taky jsme se učili, že jsou tady, aby nám pomáhaly. Moje sestra Thelma dostávala často výprask krátkou hadicí a potom musela ještě trestající jeptišce poděkovat, jinak dostala znovu. Věřila jsem, že právě ony jsou vybrané služebnice boží a začala jsem se Boha hrozně bát. Všechno, co jsem se o něm učila, ten strach ještě umocňovalo. Zdál se mi zlostný, netrpělivý a velmi mocný, což znamenalo, že mě může třeba zničit či poslat v soudný den přímo do pekla - nebo i dříve, pokud bych mu zkřížila cestu. Doufala jsem, že tohoto Boha z internátní školy nikdy nepotkám.
Podívala jsem se na velké nástěnné hodiny. Od Joeova odchodu uplynulo jen pár minut. Pouhé minuty. Slabé světlo nad umyvadlem stačilo vytvořit tmavé stíny, které se mi zjevovaly před očima jako noční můry z minulosti. Snad se mi splašilo myšlení. Pobízená osamělostí se moje mysl proháněla zákoutími dávných vzpomínek. Musela jsem nad tím získat kontrolu, abych se dokázala uklidnit. Jinak bude tato noc nekonečná. Plně jsem se soustředila a snažila se přijít na jiné a hezčí myšlenky.
Rozzářil se paprsek světla.
Brainardskou indiánskou školu vedli wesleyanští metodisté. Nikdy nezapomenu na nápis, který jsem si první den přečetla na velké tabuli před budovou: Bez představivosti lidé hynou. Samozřejmě jsem si myslela, že to je určeno nám, Indiánům, abychom se naučili, jak se dívat do budoucna. Tuto myšlenku možná ještě posílil nápis, který jsem zahlédla ve městě: Indiánům a psům vstup zakázán.
Brainardská škola pro mě znamenala lepší zkušenost než ta předcházející. Žili jsme v příjemné, méně formální atmosféře a učitele pobyt mezi studenty těšil. Naučila jsem se, že Bůh neznamená pro všechny lidi totéž. Místo o zlostném a pomstychtivém Bohu, jehož jsem znala z minulosti, nám vyprávěli o bytosti, která se raduje z našeho štěstí. Při pobožnostech lidé často vykřikovali amen a aleluja. Chvíli trvalo, než si člověk na jejich náhlé výbuchy zvykl. Ačkoli jsem poznala, že existují různé pohledy na Boha a rozličné způsoby jeho uctívání, myslím, že jsem byla stále přesvědčená, že Bůh, až se před ním po smrti objevím, potrestá právě mě.
V létě jsem navštěvovala luteránský i baptistický kostel a příležitostně i Armádu spásy. Nepřipadalo mi nejdůležitější, kterou církev navštívím, ale skutečnost, že tam vůbec jdu. S dospíváním moje zvědavost na Boha rostla. Pochopila jsem, že to on hraje v mém životě hlavní roli. Dokud jsem nedospěla, neměla jsem jasno, jaká ta role je a jak mě ovlivňuje. V modlitbách jsem prosila o odpověď; ale Bůh mě asi neslyšel. Má slova jako by se rozplývala ve vzduchu. Když mi bylo jedenáct let, sebrala jsem odvahu a zeptala se naší vychovatelky - řádové sestry, jestli opravdu věří v Boha. Zdálo se mi, že jestli někdo opravdu ví, tak je to ona. Místo odpovědi jsem dostala pohlavek. Pak se na mě osopila, jak se vůbec opovažuji pochybovat o jeho existenci. Přikázala mi pokleknout a modlit se za odpuštění. Její příkaz jsem splnila, i když mi bylo jasné, že se kvůli nedostatku víry dostanu do pekla. Vždyť jsem zpochybnila Boží existenci. Byla jsem skálopevně přesvědčená, že mi nikdy neodpustí.
Později toho léta jsem přijela k otci a zažila něco, co mě ochromilo hrůzou. Jednou večer jsem odhrnula závěsy v okně vedle své postele a vleže jsem pozorovala hvězdy a mraky na obloze. Od dětství to byla moje záliba. Náhle mě upoutal paprsek bílého světla, který vycházel z mraku. Strachy jsem zcepeněla. Světlo se pohybovalo ze strany na stranu, jako by po někom pátralo. Domnívala jsem se, že Ježíš podruhé sestupuje na zem. Křičela jsem ze všech sil, protože jsem se učila, že se podruhé vrátí v noci jako zloděj, spravedlivé odvede s sebou a hříšníky spálí. Otec mě hodiny konejšil, než jsem se konečně uklidnila. Nakonec mě přesvědčil, že jsem viděla světlo reklamy na slavnost, která se měla v městě konat. Tehdy jsem se setkala poprvé v životě s reflektorem. Zatáhla jsem závěsy a na nějaký čas jsem od pozorování hvězd upustila.
Moje pátrání po skutečné přirozenosti Boha pokračovalo. Pamatuji se na návštěvy kostelů různých církví a na memorování mnoha částí Nového zákona. Začala jsem tíhnout k myšlence, že po smrti zůstane duše a tělo v hrobě až do vzkříšení. Přijde Kristus a spravedliví opustí hroby, aby ho mohli následovat. Často jsem na to musela myslet a děsila se vlastní smrti a temnoty, která bude následovat.
(3)
Tma houstne
Závěsy na oknech nemocničního pokoje byly teď zatažené. Udělala jsem to já ? Znovu jsem se podívala na hodiny. Skoro jsem vstala, abych se přesvědčila, jestli jdou. Vypadalo to, že se zastavil čas. Potřebovala jsem si s někým popovídat. Třeba se na mě přijde podívat ošetřovatelka anebo ještě lépe - zavolám domů. Natáhla jsem se pro telefon. Za chviličku začal zvonit a Donna, naše patnáctiletá dcera, zvedla sluchátko. Hned se mě zeptala, jestli jsem v pořádku. Bylo úžasné slyšet účast v jejím hlase. Odpověděla jsem, že je všechno prima, že se jen cítím trochu osamělá. „Táta ještě není doma,“ prozradila mi. Srdce se mi zastavilo. Tak strašně jsem s ním chtěla mluvit. „Mami ? Je ti dobře ?" zeptala se mě. „Ano, je mi fajn,“ ubezpečila jsem ji. Ale chtěla jsem říct: Prosím tě, pošli ho zpátky ! Dostaň ho sem tak rychle, jak jen dokážeš ! Mé obavy vzrůstaly.
Uslyšela jsem v telefonu vzdálené hlásky: „Chci mluvit s mámou ! Hele, dej mi telefon ! Řeknu to tátovi !“ Ty zvuky domova mi zlepšily náladu. Trvalo půl hodiny, než jsem popřála každému z dětí dobrou noc. Zavěsila jsem a okamžitě na mě samota padla jako deka. Pokoj se zdál tmavší a vzdálenost mezi nemocnicí a naším domem mi připadala snad miliony kilometrů a ne jen z jednoho konce města na druhý. Rodina pro mě zosobňovala celý můj život a fakt, že nejsem s nimi, mě děsil a bolel. Ale jak jsem myslela na každé z dětí a samozřejmě i na manžela, začala jsem se cítit lépe. V té chvíli by mě nikdo na světě nedokázal přesvědčit, že za pár hodin mi bude úplně jedno, jestli se ještě někdy objevím doma. Co víc, že budu prosit, abych se k nim nemusela vracet.
Vždycky jsem si myslela, že manžel a děti mi nakonec nahradí rodinu, kterou jsem v dětství tak postrádala. Slíbila jsem si, že až se vdám a založím vlastní rodinu, stane se mým prvořadým zájmem a nejbezpečnějším útočištěm. Přísahala jsem sama sobě, že budu svého muže milovat a zůstanu s ním v dobrém i zlém. Naše děti se budou moci vždycky spolehnout na to, že spolu zestárneme.
V patnácti mě poslali zpátky k mamince. Otec si myslel, že dospívající dívka má žít s matkou, ne v internátní škole nebo s ním. Matka také potřebovala někoho, kdo se bude v době, kdy je v práci, starat o její nejmladší dítě. Takže mě vzali ze školy a zůstala jsem doma, abych pečovala o nejmladší sestru. Protože jsem s ní trávila celé dny, litovala jsem se, zvláště když jsem vídala děti, jak jdou ráno do školy a odpoledne se vracejí. Sice jsem si ještě zcela neuvědomovala, co pro mě bude v budoucnosti vzdělání znamenat, ale určitě mi scházela společnost přátel a sourozenců. Během krátké doby jsem nabyla dojmu, že svatba a vlastní rodina je jediným únikem z této situace. Cítila jsem, že se můj soukromý život podřizuje potřebám druhých a že nemám právo na osobní štěstí. Chtěla jsem mít vlastní oblečení, vlastní postel, vlastní domov. Chtěla jsem muže, kterému budu moci věřit. Někoho, kdo mě bude milovat bez ohledu na to, co nás v životě potká.
Není divu, že jsem se beznadějně zamilovala do chlapce ze sousedství a brzy se za něj vdala. Otec byl zásadně proti, ale já jsem žila s matkou, která mě v tom podporovala. Bylo mi patnáct a moje představy o potřebách skutečné rodiny byly velmi naivní. Naše nedospělost a naprosto rozdílné životní cíle způsobily, že jsme se po šesti letech rozvedli. Sen se zhroutil a já jsem cítila, že moje do hloubi zraněná duše bude potřebovat mnoho trpělivosti a lásky, než se vzpamatuje. Přesto jsem nikdy svého nevydařeného manželství nelitovala, protože jsem za jeho trvání porodila čtyři nádherné děti. Nejprve se narodila dvě děvčata - Donna a Cheryl, potom chlapec Glenn. Nejmladší dcera Cynthia náhle zemřela, když jí byly tři měsíce.
Na vánoční taneční zábavě jsem se v témže roce, kdy jsem se rozvedla, seznámila s Joem. Sloužil na letecké základně nedaleko Rena v Nevadě, kde jsem tehdy žila. I Joe byl rozvedený. Čím víc jsem ho poznávala, tím víc společného jsem nacházela. Prožil podobné dětství jako já, také toužil po pevném rodinném svazku. Zdálo se, že se k sobě hodíme. Dokonce i moje děti chtěly, aby žil s námi. Možná zprvu víc než já. Zanedlouho jsme se vzali.
Od začátku to vypadalo příliš dobře, než aby to byla pravda. Joe v sobě měl něhu, s jakou jsem se dříve nesetkala. Byl k dětem neuvěřitelně trpělivý, ale přesto dostatečně přísný. Děti jeho lásku opětovaly. Praly se o to, kdo ho první uvítá u dveří, když se večer vracel z práce. Od prvního okamžiku pro ně byl Joe „táta“ a to v každém ohledu.
Vůle žít spolu a naše dospělost se staly tím „lepidlem“, které nás drželo po celé ty roky pohromadě. Stěhovali jsme se z místa na místo a museli se těmto změnám přizpůsobovat i v soukromém životě. Slíbili jsme si, že věci vždycky nějak vyřešíme a udržíme rodinu pohromadě bez ohledu na to, kolik nás to bude stát. Rodina byla na prvním místě, vlastní zájmy byly druhořadé.
V červenci 1963 Joea převeleli na leteckou základnu v texaském San Antoniu. Počítače se teprve začínaly prosazovat a Joe vedl výuku programování. Během našeho čtyřletého pobytu v Texasu se narodili dva chlapci - Joseph a Stewart Jeffery.
Žili jsme si jako v pohádce. Koupili jsme nové auto i dům s klimatizací. Děti měly spousty oblečení a já jsem mohla zůstat doma a starat se o ně a o domácnost. Cítila jsem se vskutku požehnaná. Bezpečí a radost, které jsem teď prožívala, byly na hony vzdálené pocitům v internátní škole, osamělosti dětství a nepovedeného manželství. Ale stále mi něco scházelo.
Modlila jsem se pravidelně, nicméně můj vztah k Bohu byl odtažitý a plný strachu. Věděla jsem, že občas splní mé prosby - jako třeba po rozvodu. Tehdy jsem se modlila, abych našla někoho, kdo mě bude milovat a pomůže mi s výchovou dětí. A on mi přivedl Joea. Věřila jsem, že Bůh existuje a miluje své děti bez ohledu na svoji zjevnou pomstychtivost, ale neměla jsem ponětí, jak boží lásku zapracovat do svého vlastního života nebo jak ji osvětlit dětem. Probírala jsem tuto záležitost s Joem a navrhla jsem mu, abychom chodili do kostela. Můj nápad ho moc nenadchl, hlavně kvůli jeho zkušenostem, které ho vedly ke ztrátě iluzí, co se náboženství týká. Respektovala jsem jeho názor, ale nepřestala jsem hledat cestu, jak vnést do rodiny silnější náboženské cítění. Zašli jsme do několika místních kostelů, ale protože nás ani jeden neuspokojil, nakonec jsme toho nechali. Mnoho let jsem zůstávala v otázkách náboženství nejistá.
Sestra mi svým příchodem přetrhla myšlenky. Měla s sebou prášky na spaní, ale odmítla jsem je. Mám totiž odpor skoro ke všem lékům. Můj strach jde tak daleko, že si zřídka vezmu i acylpyrin a raději snáším bolesti hlavy nebo nachlazení. Ošetřovatelka tedy odešla a nechala mě napospas vzpomínkám. V úplné noční samotě se moje mysl upřela k operaci, která mě za pár hodin čeká. Bude všechno v pořádku ? Mnohokrát jsem slyšela o lidech, kteří zemřeli přímo na operačním stole. Nepotká mě to také ? Vybavovaly se mi obrazy různých hřbitovů. Viděla jsem náhrobní kameny a kříže na krku kostlivců v rakvích. Udivovaly mě pohřební rituály, o kterých jsem slýchala v dětství. Snažila jsem se přijít na to, proč mrtví mají křížky. Aby ukázali Bohu, že jsou světci ? Nebo je potřebují hříšníci jako ochranu před pekelníky ? Ovládaly mě stále stísněnější pocity. Tma mě tížila tak, že jsem zazvonila na ošetřovatelku.
„Máte po ruce ty prášky ?“ zeptala jsem se jí, když vešla. Zmateně se na mě podívala a potom mi podala tablety. Spolkla jsem je a poděkovala. Zhasla světlo a zavřela dveře. Za chvilku jsem začala být ospalá. Pomodlila jsem se a záhy usnula.
(4)
Druhý den
Ráno přišlo rychle, světlo se prodíralo kolem okrajů závěsů. Operace měla proběhnout v poledne. Buď mohu vstát a několik hodin pročekat, nebo si dopřát ten luxus a spát dál. Pořád jsem se ještě cítila otupená prášky, možná i vyčerpaná strachem a úzkostí z poslední noci. Jak ranní světlo projasňovalo pokoj, pomalu jsem se uvolnila a zavzpomínala na svůj poslední pobyt v nemocnici. Strach minulé noci byl ničím ve srovnání s tehdejšími hrůzami. Tentokrát aspoň vím, co se bude dít.
Joe odešel v roce 1967 od letectva, a tak jsme vybírali z mnoha nabídek, které dostal z civilního sektoru. Počítače se staly novým průmyslovým oborem a jeho zkušenosti v dané oblasti mu umožňovaly nastoupit tam, kam on bude chtít. Všichni společně jsme se rozhodovali, ve které části Spojených států chceme žít. Nakonec jsme si vybrali severozápad, kde bylo místo u velké letecké a kosmonautické společnosti. Zdálo se nám, že i místní podnebí bude příjemným kontrastem k horkému a suchému klimatu v Texasu. A navíc to nebylo daleko od místa, kde žil můj otec se svou manželkou.
Krátce po přestěhování jsem přišla do jiného stavu. Takové překvapení nás nepotěšilo. Protože nám připadalo, že máme dětí právě dost, abychom je mohli pořádně uživit, používali jsme antikoncepci. Navíc šest těhotenství mé tělo dost oslabilo a lékaři mi další dítě nedoporučovali.
Ve třetím měsíci jsem několikrát dostala křeče a krvácela jsem. Lékaři mě připravili na to, že asi potratím. Díky tomu a dalším komplikacím došli k závěru, že o dítě brzy přijdu. Protože krvácení nepřestávalo, vzali mě na týden do nemocnice. Čekali jsme na spontánní potrat. Brzy se ukázalo, že marně, a jeden z lékařů mi doporučil umělé přerušení těhotenství. Tvrdil, že pokud dítě donosím, bude pravděpodobně tělesně postižené. Neměla jsem důvod mu nevěřit. Probrali jsme to s Joem a rozhodli se pro operativní zákrok.
Den před plánovanou operací mě v nemocnici prohlédla jiná skupina lékařů a s potratem také vyslovila souhlas. Už na odchodu poslední lékař prohodil: „Nechápeme, jak se tam ten chlapík pořád drží.“ Zamrazilo mě a blesklo mi hlavou: Nedělej to. Musíš to dítě donosit. Ono se chce narodit.
Joe za mnou přišel večer do nemocnice. Vyprávěla jsem mu, co jsem slyšela a snažila se vysvětlit, proč mám pocit, že to dítě máme mít. Probírali jsme problémy s mým těhotenstvím a jaké trápení znamená mít postižené dítě. Ani jednomu z nás se to nelíbilo, ale věděla jsem, že bych nedokázala žít s vědomím, že jsem si to malé nenechala. Joe se mnou souhlasil. Později jsme se setkali s lékaři a vysvětlili jim své pocity a pohnutky. Ohromilo je to. Tvrdili, že se poškozený plod musí odstranit a že by moje řešení žádný lékař neschvaloval. Oni samozřejmě také ne.
Druhý den mě propustili z nemocnice. Hledala jsem lékaře, který by se o mě postaral. Nakonec jsem našla mladého muže, který právě začal po několika letech strávených u letectva provozovat soukromou praxi. Díky společné minulosti cítil k Joeovi jistou sounáležitost a souhlasil, že mě přijme za pacientku. Vyslovil určitou naději, že dítě bude žít. Ovšem bál se, že se nenarodí s kompletně vyvinutými končetinami. Nařídil mi klid na lůžku a přidal seznam příkazů, jimiž jsem se měla řídit.
Joe a děti byli úžasní. Starali se o domácnost a já jsem trávila dny studiem. Dokončila jsem střední školu. Jak měsíce utíkaly, datum porodu se blížilo a můj strach stále vzrůstal. Připravili jsme děti na možnost, že se miminko narodí deformované či bez nějaké části těla, že může i zemřít. Navzájem jsme se s Joem snažili uklidnit tím, že jsme si připomínali mé pocity, které vyvolala lékařova věta o tom chlapíkovi, který se pořád drží. Tehdy ještě otcové nesměli k porodu a já jsem nedokázala snést představu, že budu tohle dítě rodit sama bez Joea. I když nemocniční personál souhlasil s jeho přítomností na sále, obávali se možné Joeovy reakce. Oznámili mu, že i v případě, že omdlí nebo se mu udělá špatně, budou se věnovat především mně. Musel podepsat prohlášení, že za něj nenesou žádnou odpovědnost.
Do porodnice mě přijali 19. června 1968. Tak strašně jsem se bála, že jsem se úplně klepala. Joe stál na sále vedle mě, držel mě za ruku a hladil po hlavě. Měl na sobě zelenou halenu a tvář zahalenou jako lékaři. Snažil se mě pohledem svých šedomodrých očí utěšit, ale podle pohybu roušky jsem uhádla, že je stejně vyděšený jako já. Když porod začal, propletli jsme si pevně prsty.
Jakmile se dítě narodilo, podívala jsem se porodníkovi přímo do očí. Okamžitě jsem poznala, že měsíce strachu a obav byly zbytečné. Položil mi dítě na tělo, abych je mohla držet. Joe i já jsme si miminko rychle prohlédli od hlavy k patě. Rozplakali jsme se. Náš syn byl tak dokonale zdravý jako žádné jiné dítě na světě. Samozřejmě jsem si hned uvědomila, že se mi měl narodit a že i on sám to strašně chtěl.
I když bych své rozhodnutí nikdy nezměnila, toto těhotenství mě hodně vyčerpalo. Během příštích pár let jsem trpěla řadou problémů a lékař mi proto doporučil odstranění dělohy. Po důkladném rozmýšlení a poradě s Joem jsem se rozhodla řídit se doktorovou radou. Určili mi termín operace.
Teď; ráno před operací, přišla jiná sestra a dotkla se mě, aby mě probudila. Chtěla mi totiž dát injekci, abych usnula a mohli mě připravit na operaci. Že mě probudila, abych zase usnula, mě pobavilo. Asi bych se tomu zasmála, ale už jsem cítila účinek injekce - v žilách se mi rozlévalo teplo. Za chvilku pravděpodobně přišel lékař, protože jsem slyšela jeho hlas: „Už je připravená ?“ Pak jsem se ponořila do tmy.
Přišla jsem k sobě až odpoledne. Můj operatér stál u postele a ubezpečil mě, že se zákrok zdařil a že se budu brzy cítit fajn. Vzpomínám si, jak mě napadlo: To je báječné. Teď už smím odpočívat, aniž si musím dělat hlavu s operací. Pak jsem znovu usnula.
V noci jsem se probudila a rozhlédla se kolem. Byla jsem v pokoji sama. Druhá postel zůstala prázdná. Stěny zdobily oranžovožluté pruhované tapety. Trochu křiklavé, pomyslela jsem si, ale veselé. Zaznamenala jsem dva noční stolky, dvě skříně, televizi a velké okno vedle své postele. Žádala jsem o místo u okna, protože od dětství trpím klaustrofobií. Venku byla tma a místnost osvětlovalo jen noční světlo nad umyvadlem vedle dveří. Zazvonila jsem na sestru a požádala ji o vodu. Řekla mi, že mi odpoledne dávali kousky ledu, ale to jsem si nepamatovala. Také mi prozradila, že se tu na mě byl podívat manžel s několika přáteli. Ani na tuto návštěvu jsem se nemohla upamatovat. Přesto jsem si uvědomovala, jak hrozně asi vypadám, a neměla jsem radost z toho, že mě bez mého vědomí někdo viděl. A ta moje noční košile! Když jsem se na sebe podívala, zjistila jsem, že mi zakrývá jen to nejnutnější. Budu si muset s Joem promluvit.
V devět hodin jsem dostala léky. Až na trochu bolesti v místě operace jsem se cítila dobře. Vzala jsem si prášky a pohodlně se uvelebila, abych se před spaním mohla chvíli dívat na televizi. Musela jsem si zdřímnout, protože když jsem mrkla na hodiny, bylo půl desáté. Náhle se mi zatočila hlava. Přepadla mě strašná chuť zavolat Joeovi. Našla jsem telefon a nějak se mi podařilo vytočit číslo. Na náš rozhovor se nepamatuji. Dolehla na mě tak strašná únava, že jsem měla jediné přání - spát. Povedlo se mi vypnout televizi a natáhnout si deku k bradě. Mrazilo mě až do morku kostí a ještě nikdy jsem nebyla tak zesláblá.
(5)
Smrt
Znovu jsem si musela na okamžik zdřímnout, přestože hodiny stále ukazovaly půl desáté. Probudila jsem se náhle a s divným pocitem. Mé instinkty jako by mě varovaly před hrozícím nebezpečím. Rozhlédla jsem se po pokoji. Dveře byly zavřené a nad umyvadlem stále blikalo to nebohé noční světlo. Moje ostražitost dosáhla vrcholu, strach stále rostl. Všemi smysly jsem vnímala nejen samotu, ale i to, jak mé tělo slábne a slábne.
Chtěla jsem se natáhnout po zvonku a přivolat sestru. Přes veškeré úsilí a snahu jsem se nedokázala pohnout. Jako bych klesala dolů, jako by ze mne vytekla poslední kapka krve. V hlavě mi jemně bzučelo. Nakonec mé tělo zůstalo bez života.
Vtom jsem ucítila nával energie. Skoro jako by ve mně něco vybouchlo. Náhle jako by mi obrovský magnet vytahoval z hrudi celou duši. Můj první pocit byl, že jsem svobodná. Na tomto zážitku nebylo nic nepřirozeného, prostě jsem se ocitla nad postelí a visela jsem kousek od stropu. Zdálo se mi, že ta bezbřehá volnost nikdy nepomine. Otočila jsem se a uviděla na lůžku nějaké tělo. Byla jsem zvědavá, kdo to je, proto jsem k němu začala klesat. Protože jsem kdysi pracovala jako sestra na jednotce intenzívní péče, věděla jsem velmi dobře, jak vypadá mrtvola. Jak jsem se blížila k obličeji, viděla jsem, že je bez života. Vtom jsem poznala sebe samu. Na posteli leželo moje tělo. Nezarazilo mě to, ani nevyděsilo. Pouze jsem k němu pociťovala něco jako sympatii. Připadalo mi mladší a hezčí. Bylo to stejně smutné, jako když odkládáte zachovalé oblečení - i mé tělo bylo ještě k světu. Uvědomila jsem si, že jsem se ještě nikdy neviděla trojrozměrně. Vídala jsem pouze svůj dvourozměrný odraz v zrcadle. Ovšem oči duše vidí víc než oko lidské. Pozorovala jsem své tělo zepředu, zezadu i ze stran současně. Rysy se mi jevily jinak, než jsem je znala předtím - celistvě a plně. Možná proto jsem se hned nepoznala.
Moje nové tělo nic nevážilo a bylo neobyčejně pohyblivé. Fascinovala mě ta nová forma existence. Přestože jsem ještě před okamžikem cítila bolest, teď jsem byla osvobozena od jakéhokoli nepohodlí. Cítila jsem se ve všech směrech dokonale a napadlo mě: Tohle jsem opravdu já.
Znovu jsem se zaměřila na své tělo. Uvědomila jsem si, že o mé smrti nikdo neví. Hrozně moc jsem to chtěla někomu povědět. Ale než jsem se stačila pohnout, objevili se vedle mě tři muži. Jejich světle hnědé kutny přepásané zlatem zdobenými opasky s volně visícími konci byly nádherné, jeden měl na hlavě čepičku. Sálalo z nich neobyčejně jasné světlo a pak jsem si všimla, že i moje tělo jemně září. Naše světla se spojila. Nebála jsem se. Muži vypadali tak na sedmdesát osmdesát let. Nevím jak, ale věděla jsem, že žijí v jiném časovém měřítku, než je na Zemi. Měla jsem dojem, že ve skutečnosti jsou mnohem starší, že přišli z hlubin věků. Vnímala jsem jejich obrovskou duchovnost, vědění a moudrost. Myslím, že se přede mnou objevili v kutnách právě proto, aby ve mně tyto pocity vyvolali. Začala jsem je v duchu nazývat mnichy (hlavně kvůli těm kutnám) a plně jsem jim důvěřovala. Promluvili ke mně.
Tvrdili, že jsou se mnou po „věky“. Úplně jsem to nechápala, protože jsem měla potíže pochopit pojem věčnost, což teprve věky. Věčnost pro mě vždycky představovala cosi v budoucnosti, ale oni říkali, že se mnou byli věky v minulosti. Chápala jsem to jen velmi těžko. Pak mi vytanuly na mysl dávné obrazy, mé bytí před příchodem na Zem, moje vztahy s těmito muži „předtím“. Jak se ty představy střídaly, pochopila jsem, že se samozřejmě s nimi znám již „věky". Velmi mě to rozrušilo. Jak mi v mozku vykrystalizovala pravda o mém předzemském životě, došlo mi, že smrt je vlastně „přerod“ do lepšího života. Ten je naplněn porozuměním a věděním a rozprostírá se časem dopředu i nazpátek. Už jsem pochopila, že tito muži jsou v tom lepším životě mými nejbližšími přáteli a že si možnost být se mnou vybrali. Vysvětlili mi, že spolu s dalšími se během mého pobytu na Zemi stali mými strážnými anděly. Ale cítila jsem, že ti tři jsou ještě něco navíc, že jsou mými laskavými utěšiteli.
Sdělili mi, že jsem umřela předčasně. Nějak na mě přenesli pocit klidu a vysvětlili mi, že se nemám bát, vždyť všechno dobře dopadne. Vstupoval do mě příval jejich lásky a zájmu. Všechny pocity a myšlenky přecházely z duše do duše, z inteligence k inteligenci. Nejprve jsem předpokládala, že mluví, protože jsem na to byla u lidí zvyklá. Ovšem teď jsme komunikovali mnohem rychleji a úplněji způsobem, který nazývali „ryzí vědění“. Nejlépe by se to dalo nazvat telepatií, ale ani to nepostihne celý proces. Cítila jsem jejich emoce a zájmy. Prožívala jsem jejich lásku, jejich pocity. Opájela jsem se radostí, že mě tak moc milují. Můj minulý jazyk, jazyk těla, byl opravdu omezený. Moje dřívější schopnost vyjádřit city byla ve srovnání s možnostmi této dokonalé komunikace ducha téměř nulová.
Chtěli mi toho ještě hrozně moc říci, a stejně já jim, nicméně jsme si uvědomovali, že věci týkající se přítomnosti jsou přednější. Náhle jsem si vzpomněla na rodinu a bála se, že je moje smrt zasáhne. Jak se dokáže manžel postarat o šest dětí ? Jak spolu budou děti vycházet ? Potřebovala jsem je ještě vidět, abych se trochu uklidnila.
Myslela jsem jen na to, jak opustit nemocnici a dostat se k nim co nejrychleji. Po tolika letech čekání na rodinu a práce na jejím udržení jsem se teď strachovala, že je ztratím. Nebo možná oni mě.
Okamžitě jsem se pustila do hledání východu a objevila jsem okno. Prošla jsem jím a pospíchala ven. Brzy jsem pochopila, že mohu odejít všudy. To jen díky svým úporným návykům (a díky tomu i omezením) ze smrtelného života jsem hledala východ. Napadlo mě, že jsem se ocitla v „režimu pomalého pohybu“, protože jsem stále myslela v rozměrech svého fyzického těla, ačkoliv přece moje duchovní tělo může procházet všemi pevnými materiály. A stejně to okno bylo zavřené.
Můj výlet domů byl zmatek. Když jsem pochopila, že je to v mé moci, neuvěřitelně jsem zrychlila. Jen stěží jsem vnímala stromy ubíhající pode mnou. Nijak jsem se nerozhodovala, nikam jsem nesměřovala - prostě jsem jen myslela na domov a věděla jsem, že tam mířím. V okamžiku jsem byla doma a vešla do obývacího pokoje.
Manžel seděl ve svém oblíbeném křesle a četl noviny. Děti běhaly po schodech nahoru dolů, protože se měly chystat do postele. Dvě z nich právě uspořádaly polštářovou bitvu - u našich dětí vlastně běžná procedura ukládání. Vůbec jsem netoužila s nimi komunikovat, ale zajímalo mě, jak budou žít beze mne. Jak jsem je jednotlivě pozorovala, proběhlo mi hlavou jakési prohlédnutí, jež mi umožnilo vidět jejich osudy v budoucnosti. Pochopila jsem, že každé z mých dětí žije na Zemi kvůli svým vlastním zkušenostem. Třebaže jsem je brala jako „svoje“, mýlila jsem se. Byly to samostatné duše jako já, s vlastní inteligencí, která se vyvinula předtím, než přišly na Zemi. Každé z nich mělo svoji svobodnou vůli, s níž se rozhodovalo žít život podle svého. Tato svobodná vůle se jim nesmí odepírat. Byly mi pouze svěřeny do péče. Přestože si teď nemohu vzpomenout, věděla jsem, že každé z nich má své poslání a až je naplní, svůj pobyt na Zemi ukončí. Viděla jsem dopředu některé ze změn a potíží, jež je čekají, ale chápala jsem, že jsou nezbytné pro jejich vlastní rozvoj. Nemusela jsem se bát ani trápit. Výsledně bude každé z mých dětí bez problémů a bude to trvat jen okamžik, než se zase sejdeme. Prostoupil mě klid a mír. Můj manžel a nádherné děti, tato rodina, na niž jsem tak dlouho čekala, bude v pořádku. Už jsem věděla, že mohou jít dál sami a tudíž mohu i já.
Byla jsem za toto vysvětlení vděčná a cítila jsem, že jsem je směla pochopit, aby mi to usnadnilo odchod. Toužila jsem pohnout se svým vlastním životem a prožívat všechno, co mě čeká. Vtáhlo mě to zpátky do nemocnice, ale tu cestu si nepamatuji. Snad se to všechno odehrálo v mžiku. Mé tělo stále leželo na posteli asi tři čtvrtě metru pode mnou. I moji přátelé zůstali a čekali na mě. Znovu jsem cítila jejich lásku a potěšení, že mi mohou pomáhat. Také jsem věděla, že ti tři mně nejdražší, mniši, se mnou nepůjdou.
Ozvalo se burácení.
(6)
Tunel
Když vás obklopuje nesmírná energie, víte o tom. I já jsem ji cítila. Místností se neslo hluboké brumlání a svištění. Vnímala jsem tu skrytou sílu, pohyb, který se zdál být neúprosný. Ale přestože ten zvuk a síla byly děsivé, obrňoval mě vůči nim příjemný pocit - téměř hypnotický. Slyšela jsem zvonkohru či vzdálené zvony, které cinkaly v pozadí - nádherný zvuk, na který nikdy nezapomenu. Začala mě obklopovat tma. Postel, světlo u dveří, celá místnost jakoby potemněla a okamžitě mě do sebe jemně vtáhla obrovská vířící černá hmota.
Bylo to, jako by mě pohltilo obrovské tornádo. Neviděla jsem nic, pouze intenzívní, téměř hmatatelnou tmu. Ta temnota znamenala víc než jenom nedostatek světla. Tak neproniknutelnou tmu jsem ještě nikdy neviděla. Všechny smysly mi říkaly, že bych měla být vyděšená, že všechny děsy mého dětství by se měly oživit, ale v té černotě jsem se cítila úžasně spokojená a klidná. Vnímala jsem pohyb vpřed a zvuk víření slábnul. Ležela jsem s nohama napřed a hlavou lehce nadzvednutou. Rychlost tak neuvěřitelně vzrostla, až mi blesklo hlavou, že by se to nedalo poměřit ani světelnými roky Ale můj klid a pokoj také vzrostly, že bych tak zůstala navždy. A věděla jsem, že kdybych chtěla, mohla bych to učinit.
Uvědomila jsem si, že se mnou zároveň cestují i jiní lidé a také zvířata, ale dál ode mne. Neviděla jsem je, ale vnímala jsem, že jejich zážitek je stejný jako můj. Necítila jsem k nim žádný osobní vztah a věděla jsem, že pro mě nepředstavují žádnou hrozbu. Proto jsem si jich brzy přestala všímat. Přesto jsem vnímala, že někteří se nepohybují vpřed jako já, ale v té krásné temnotě jako by viseli. Buď po tom netoužili, nebo prostě nevěděli, jak postupovat vpřed. Ale u nikoho to nevyvolávalo strach.
Začal proces léčení. Tou černou vonící masou pronikla láska a já jsem se ponořila hlouběji do tepla a temnoty a těšila se z pocitu bezpečí a klidu. Pomyslela jsem si: To musí být údolí stínů smrti.
Ještě nikdy v životě jsem nepocítila tak úžasný klid.
(7)
V náruči světla
V dálce jsem uviděla světlo jak špendlíkovou hlavičku. Černá hmota kolem dostávala tvar tunelu a já jsem se k tomu světlu řítila stále rychleji. Instinktivně mě přitahovalo, ačkoli jsem znovu cítila, že ostatní možná ne. Jak jsem se blížila, zpozorovala jsem ve světle stát muže, z něhož vyzařoval jas. Čím blíž jsem se dostávala, tím byla záře jasnější - jasnější, než lze vůbec popsat, mnohem zářivější než slunce. Vím, že žádné pozemské oči by ten pohled nepřežily. Pouze duchovní zrak to mohl vydržet - a mít z toho potěšení. Blížila jsem se k němu a konečně se postavila.
Rozeznala jsem, že světlo tohoto muže těsně obklopovalo, jako by celé jeho tělo mělo zlatou svatozář. Z ní tryskalo zářivě bílé světlo. Jeho světlo pronikalo do mého a moje bylo vtahováno do jeho. Bylo to jako mísící se světlo dvou lamp v jedné místnosti. Dá se těžko určit, kde jedno světlo končí a druhé začíná, prostě se stanou světlem jedním. Přestože jeho světlo zářilo mnohem víc než moje, uvědomovala jsem si, že i moje záře nás osvětluje. A jak naše světla splývala, cítila jsem, že jsem se dostala do jeho přízně a pohltila mě úplná exploze lásky.
V životě mě nikdo tak nesobecky nemiloval. Spatřila jsem jeho otevřenou náruč, přistoupila jsem k němu a nechala se obejmout. Opakovala jsem stále dokola: „jsem doma, jsem doma. Konečně doma.“ Vnímala jsem jeho neobyčejného ducha a věděla jsem, že jsem vždycky byla jeho částí, že mě ve skutečnosti nikdy neopustil. Stálo zato být s ním, milovat ho. Znal všechny mé hříchy a chyby, ale to teď nebylo důležité. Chtěl mě jen držet a dávat mi najevo svou lásku stejně jako já jemu.
Nebylo pochyb o tom, kdo to je. Věděla jsem, že je to můj Spasitel a přítel a Bůh. Byl to Ježíš Kristus, jenž mě vždycky miloval, dokonce i v okamžicích, kdy jsem si myslela, že mě nenávidí. On byl život sám, láska sama, a jeho cit mi dával pocit naprosté radosti, kterou jsem překypovala. Znala jsem ho od začátku, dlouho předtím, než jsem žila na Zemi, protože moje duše si ho pamatovala.
Celý život jsem se ho bála a teď jsem viděla - věděla -, že je to můj nejlepší přítel. Pomalu otevřel náruč, nechal mě odstoupit tak daleko, abych se mu mohla podívat do očí a řekl: „Tvoje smrt byla předčasná, ještě nenastal tvůj čas.“ Ještě žádná slova mnou tak nepronikla. Do té doby jsem neznala smysl svého bytí. Jednoduše jsem chodila kolem a hledala lásku a dobro, ale vlastně jsem nevěděla, jestli je to správné. Z jeho slov jsem však pochopila, že mám poslání, důvod, který jsem sice neznala, ale věděla jsem, že můj život na Zemi není bezvýznamný.
Ještě nenastal můj čas.
Moje doba přijde, až se moje poslání, ten důvod, můj smysl naplní. K životu na Zemi jsem měla důvod. Ačkoli jsem to chápala, moje duše se vzpírala. Znamená to, že musím zpátky ? Protestovala jsem: „Ne, já tě teď už nikdy neopustím.“
Chápal, co tím míním, a jeho láska ke mně a pochopení nezakolísaly. Mé myšlenky pádily dál: On je Ježíš Kristus, bytost, které jsem se celý život bála ? Vůbec se nepodobá tomu, koho jsem si představovala. Je plný lásky.
Začaly ve mně vyvstávat otázky. Chtěla jsem vědět proč jsem zemřela takto - ne předčasně, ale jak se můj duch k němu dostal před soudným dnem ? Stále mě ovlivňovalo učení a víra mého dětství. Jeho světlo naplňovalo moji mysl a moje otázky byly zodpovězeny vlastně předtím, než jsem je stačila dokončit. Jeho světlo bylo vědění. Měl moc naplnit mě vší pravdou. Jakmile jsem si to uvědomila a nechala světlo do sebe proniknout, otázky přicházely rychleji, než jsem si myslela, že je možné. A stejně rychle následovaly odpovědi, které byly absolutní a kompletní. Ve svých obavách jsem si špatně vyložila smrt a očekávala jsem něco jiného. Hrob nebyl nikdy zamýšlen pro ducha, ale pouze pro tělo. Nesoudila jsem skutečnost, že jsem se mýlila. Jen jsem cítila, jak můj omyl nahradila jednoduchá živoucí pravda. Pochopila jsem, že je to Syn Boží, který je zároveň Bohem a který byl ještě před stvořením světa vybrán, aby se stal naším Spasitelem. Rozuměla jsem nebo spíš pamatovala jsem si ho jako Stvořitele. Jeho posláním bylo sestoupit na Zem a učit lidi lásce. To poznání nebyla otázka mých znalostí, ale spíše mých vzpomínek, které vyvstávaly z doby dávno předtím, než jsem žila na Zemi a které byly při mém porodu záměrně zakryty rouškou zapomnění.
Jak ze mě tryskaly další otázky, začala jsem si uvědomovat jeho smysl pro humor. Skoro se smál, když mi navrhoval, abych zpomalila, protože se mohu dozvědět všechno, po čem toužím. Ale já jsem chtěla znát všechno od začátku do konce. Svou zvědavostí jsem skoro mučila rodiče a manžela - a občas i sama sebe - ale teď se to stalo požehnáním a já jsem se celá chvěla svobodou poznání. Učil mě mistrovský učitel ! Díky svému chápání jsem se v okamžiku mohla naučit celé svazky. Jako kdybych se podívala na knihu a hned ji celou pochopila, jako bych jenom nečinně seděla a kniha sama se mi ukázala do posledního detailu, zepředu, zezadu, zevnitř i zvenku, každý rozdíl či možný podnět. A to jedním rázem. Jakmile jsem pochopila jednu věc, kladla jsem si další otázky a získávala odpovědi, vše navazující na sebe a vztahující se k sobě, jako by všechny skutečnosti byly vnitřně propojeny. Slovo „vševědoucí“ pro mě nikdy nemělo jasnější význam. Vědění mě prostupovalo. V jistém smyslu se stávalo mnou a ohromovala mě vlastní schopnost chápat všechny záhady Vesmíru jednoduše jen tím, že jsem o nich přemýšlela.
Chtěla jsem vědět, proč je na světě tolik církví. Proč nám Bůh nedá jen jednu církev, jedno ryzí náboženství ? Odpověď jsem pochopila dokonale. Bylo mi řečeno, že každý z nás dosáhl ROZDÍLNOU úroveň duchovního rozvoje a znalostí. Proto je každá osoba připravena pro různou úroveň duchovního poznání. Všechna náboženství na celé Zemi jsou důležitá, protože různí lidé potřebují právě to, co jednotlivé církve učí. Lidé jednoho vyznání zcela nechápou boží evangelium jiného, a nikdy je nepochopí, ale to je stupněm k dalšímu poznání. Každá církev naplňuje duchovní potřeby, které by asi jiná nedokázala. Žádná církev nedokáže uspokojit požadavky všech na všech úrovních. Jakmile člověk dosáhne vyšší úrovně chápání Boha a vnitřního rozvoje, může pociťovat nesoulad s učením své církve a pátrá po jiné filosofii nebo náboženství, jež by naplnily tuto prázdnotu. Když se to přihodí, znamená to, že dosáhl dalšího stupně vědění a že touží po další pravdě a vědění a po další příležitosti k rozvoji. A bude mu dána každá nová příležitost se učit, umožněn každý krok na této cestě.
Takže jsem pochopila, že nemáme vůbec žádné právo kritizovat jakoukoli církev nebo náboženství. V jeho očích jsou všechny stejně drahocenné a významné. Vybraní lidé s důležitým posláním byli vysláni do všech zemí, do všech náboženství, do každého místa, kde je život, aby mohli působit na druhé. V tom je úplnost evangelia, ale většina lidí toho nedosáhne. Abychom tuto pravdu pochopili, potřebujeme naslouchat Duchu svatému a odpoutat se od svého já.